| 
|
Libeň, původně ves, povýšená v roce 1898 na město a roku 1901 připojená k Praze, je nyní součástí městské části Praha 8 a Praha 9. Rozkládá se východně a severovýchodně od vltavského meandru. Reliéf libeňského katastrálního území je značně členitý, nížinné polohy podél potoka Rokytky a při jeho ústí do Vltavy přecházejí ve zvlněný terén a nadmořská výška se pohybuje cca mezi 186–293 m n. m. Dominantní libeňské vrchy a svahy nesou zeměpisná jména Bílá skála, Hájek, Labuťka, Mezihoří, Okrouhlík, Soví vrchy, stráň Podviní a Zámecký vrch – vrchy Libušín a Balabenka byly rozkopány ve druhé polovině 19. století. Katastr obce Libeň pokrývá téměř souvisle zástavba městského typu. Vznikla propojením a urbanizováním vsi Libně (Stará Libeň, Alt Lieben), libeňského židovského města, osady Nová Libeň, vísky Malé Holešovice (Holešovičky), vsi Podviní a několika desítek příměstských usedlostí.
Od středověku náležela Libeň do obvodu Kouřimského kraje. V jeho rámci je libeňský statek zařazen v berní rule (kolem 1654), soupisech poddaných podle víry (druhá polovina 17. století) i topografických příručkách 18. a první poloviny 19. století, jež evidují aktuální rozsah libeňského statku – topografii Schallerově (1788) i Sommerově (1844). Ve dvanáctém svazku topografické příručky o Českém království věnované Kouřimsku podal Johann G. Sommer důkladný popis Libně i její stručnou historii. Ves Libeň, či přesněji Stará Libeň (Alt–Liben), byla tehdy (1844) centrem poměrně velkého panství, v níž žilo 1909 obyvatel ve 193 domech, počítaje v to i židovskou čtvrť. Nejen vrchnostenský zámek, ale především výčet hospodářských aktivit již dával tušit, že Libeň rychle přerůstá okolní vesnické lokality a sbližuje se s pražskou aglomerací. Naposledy zmínil panství Libeň František Palacký v Popisu Králowstwí českého, vydaném roku 1848. Dříve, než byl popis vytištěn, stal se historickým pramenem, neboť roku 1848 patrimoniální správa, jejíž strukturu odráží, zanikla. V Libni působily vrchnostenské úřady až do roku 1849, kdy byly přeneseny do Karlína.
Libeň, obec s řemeslným a obchodním koloritem, obklopená viničními a zemědělskými usedlostmi, se ve druhé polovině 19. století proměnila v průmyslové předměstí Prahy. Sebevědomí bohatnoucí obce bylo korunováno v říjnu 1898, kdy se Libeň stala městem. Než však mohla získat formální prvky městského sídliště, došlo k další změně. V září 1901 byla Libeň jako jedno z prvních „předměstských měst“ Prahy spojena s metropolí. Vznikl sice asymetrický, ale funkční útvar, který se brzy dále rozrůstal a tvarově zaokrouhloval.
V polovině 19. století také začala dramatická proměna libeňského prostoru. Efektivní propojení s Prahou a čilé zakládání dílen a různých podniků činily z donedávna agrárního sídliště s řadou viničních usedlostí regionální průmyslové a hospodářské centrum, zásadně se od počátku 20. století měnil reliéf libeňské oblasti. Oku lahodící krajinu s viničními terasami pohlcovala stále vyšší zástavba, roli dominantní osy tradičního libeňského osídlení ztrácela Rokytka, staří pamětníci by nepoznali regulovaný břeh Vltavy. Libeň se stala součástí velkoměsta se vším všudy.
Rozsáhlé plochy lesů, zemědělské a parkové zeleně ustoupily v průběhu 20. století smíšené bytové i průmyslové výstavbě. Moderní komunikační síť zčásti respektovala nejstarší trasy cest a silnic, zčásti byla nově zbudována (železnice, silnice, městská hromadná doprava včetně metra). Minulá desetiletí proměnu završila. Přesuny tisíců kubíků zeminy, přemostění, obchvaty, nadjezdy a podjezdy, demolice a zároveň nová výstavba učinily z Libně jednu z dynamických čtvrtí moderní Prahy. Osobitou atmosféru libeňské aglomerace tvoří bývalé továrny, zbytky židovského města, ukázky meziválečné i soudobé architektury, technické a kulturní památky spolu s areálem Libeňského ostrova a přístavu nebo poslední příměstské usedlosti.
Pravěký vývoj libeňského prostoru tvořil nedílnou součást prehistorických dějin pražské kotliny a jen ve srovnání s tímto celkem mohou vyniknout libeňská specifika. Tvoří–li přirozenou osu celopražského osídlení tok Vltavy, která právě u Holešovic a Libně vytváří typický záhyb, tak ve východní části pražské oblasti je to několik jejích pravobřežních přítoků, k nimiž se od nepaměti stahovaly lidské aktivity. Nejsevernějším je Rokytka, dříve zvaná i Podvinný potok, sbírající vody od Říčanska přes Běchovice a Hloubětín až k soutoku s Vltavou, kde se zformovalo jádro středověké Libně. Koryto Vltavy ještě v polovině 19. století vyhlíželo úplně jinak než dnes: průtoku řeky tu stály v cestě dva mohutné ostrovy s několika ostrůvky, od nichž se Vltava prudce stáčela k západu. Pozdější regulací ostrovy prakticky zanikly a slily se s „pevninou“. Geografická situace vcelku přála tomu, aby v rámci pražského území také libeňský region zaznamenal stopy pravěkého osídlení. Půdní substrát v dolním povodí Rokytky není příliš kvalitní, nicméně vodou bohatý potok a reliéf terénu nabízely slušné podmínky k životu. V Libni byly objeveny také doklady o nejstarších Slovanech, asi z 6. a 7. století V 10. století vedla přes libeňskou oblast důležitá cesta spojující pražské centrum s českým severem a severovýchodem. I když se detaily jejího průběhu těžko kdy podaří bezpečně ověřit, jisté zůstává, že libeňský „katastr“ nebylo možné obejít. Po této cestě měli spěchat lidé poslaní Boleslavem I. (935–972), aby v noci a potajmu přenesli svaté tělo jeho zavražděného bratra Václava ze (Staré) Boleslavi do Prahy. Právě k potoku Rokytce, tehdy Rokytnici („ad rivulum quendam, cui vacabulum Rokytnycze est“), umístil středověký autor legendy o sv. Václavovi Kristián jeden z prvních světcových zázraků. Když prý lidé s vozem, na němž leželo „přesvaté tělo“, přišli k Rokytnici, byly její vody vylité z břehů, takže „všechny louky zaplavila“. Chvatně a v zoufalství začali stavět most, po vroucích modlitbách k svatému knížeti však ke svému úžasu náhle zpozorovali, že vůz již stojí na druhém břehu. Tato cesta sloužila kupcům, poutníkům, sedlákům chvátajícím na pražský trh, ale také vojskům, táhnoucím z Prahy na Žitavu, do Lužice, východních Čech i západních oblastí Slezska. Přes Poříčí a dnešní Karlín dospěla k Rokytce a po jejím přechodu vystoupala na proseckou plošinu (sám Prosek s románským kostelem asi minula), odkud přes Kbely a Vinoř zamířila k Boleslavi a dalším bodům svých rozvětvených tras. Lákavá poloha na dosah Prahy, oplývající lukami, vodami a chráněná před severními větry, se měnila ve vyhledávanou zastávku před vstupem do pražského centra. Nejen kupeckých karavan a různých pocestných, ale čas od času i vojsk. Ne všude byly totiž podmínky k táboření větší masy lidí tak příhodné, ne všude si koně velmožů i prostých bojovníků mohli dopřát syté pastvy. Proto má libeňská oblast své místo ve vojenských dějinách Prahy. Později, ke sklonku 12. století role libeňského prostoru jako vojenského shromaždiště a tábořiště slábla a vytvářely se podmínky k tomu, aby se tady ujalo a především stabilizovalo řadové venkovské osídlení. Jádro středověkého libeňského osídlení s rozložilo podél Rokytky, a to ve svažujícím se terénu východně od libeňského zámku, pod přírodní ochranou táhlého kopce vybíhajícího ke Kobylisům a Ďáblicím. Sídelní struktura tohoto mikroregionu se asi již tehdy vyznačovala značným rozptylem, sahajícím až k Podviní, do míst pozdějšího Podvinného mlýna ve směru k Vysočanům. Ve 13. století libeňské sídliště v nějaké podobě již bezpečně trvalo, snad pod názvem Libeň.
V písemných pramenech je ves Libeň doložena až od 14. století. Jakkoli je archeologicky osídlení prostoru Libně doloženo kontinuálně od raného středověku, ves ve smyslu právní a správní jednotky se zde snad skutečně formovala až ve 14. století. Zárodky libeňského statku jsou patrny již v dobách pražské patricijské rodiny Rotlevů – jako její majetek lze Libeň pozitivně označit pro léta 1363–1436/1437.
Ještě v 17. a 18. století byla krajina okolo Libně i Libeň samotná velmi silně dotčena průtahy vojsk a pleněním. Značné zpustnutí Libně samé i libeňského statku způsobila třicetiletá válka. Také v průběhu první poloviny 18. století byla Libeň několikrát potrefena dopadem válečných událostí. Ke zpustošení okolí Libně došlo roku 1711 a velmi silně byla Libeň poškozena v letech 1741, 1742 a 1744, kdy byl libeňský statek vypleněn nepřátelskými vojsky, tamější pivovar byl zničen a hospodářská stavení vypálena. Pustošení krajiny v okolí Libně následovalo i krátce poté opakovaně v průběhu sedmileté války – především pak roku 1757, kdy pruská vojska byla rozestavěna u Prahy od Libně až po Štěrboholy; v bitvě u Štěrbohol Prusové zvítězili a při tažení k Praze poškodili libeňský zámek i další stavby a celé okolí.
Až do novověku byla Libeň a libeňské panství ve vztahu k Praze důležitým komunikačním uzlem, přes nějž do hlavního města vedly silnice od severu, východu i jihu. Přes (Starou) Libeň a Kobylisy vedla litoměřická silnice (od roku 1842 se u Nové Libně napojovala silnice vedoucí přes Ďáblice a Líbeznici k mělnické silnici). Od litoměřické cesty se u Libně oddělovala boleslavská cesta, vedoucí přes Vysočany směrem k Vinoři a Brandýsu, přes Hloubětín dále k východu vedla silnice královéhradecká. Olšany, náležející k libeňskému panství, ležely na cestě vídeňské (též zvaná kutnohorská), zatímco Braník ležel v blízkosti cesty linecké.
Výrazně určujícím hospodářským, komunikačním a urbanistickým prvkem byla nedaleká řeka Vltava. Svůj význam měla pro fungování řady libeňských hospodářských provozů, a taktéž z hlediska rybolovu – spor mezi staroměstskými a libeňskými rybáři (1654) o pár let předcházel zakoupení Libně staroměstskou obcí. Dopravu po Vltavě lze předpokládat již odedávna, teprve od počátku 16. století jsou v tomto směru ve vztahu k Libni a jejímu nejbližšímu okolí konkrétní doklady – po Vltavě se plavilo zboží, cestovali tu lidé (např. když roku 1504 byl Filip, biskup Sidonský, pozván majitelem libeňského panství na oběd, cestoval z Prahy lodí po Vltavě) a výnos z přívozu u Holešovic je od konce 16. století uváděn mezi příjmy libeňského panství. Závažným urbanistickým faktorem byly periodicky se opakující povodně na Vltavě. Zatímco v nové době je rozsah záplav detailně dokumentován, pro starší období jsme nuceni se spokojit jen stručnými zmínkami – doklad je k dispozici např. již k roku 1432 (kdy byly Čechy postiženy silnou vlnou povodní) se uvádí, že byla zatopena Libeň spolu s nedalekým Špitálským polem.
Centrem samostatného zboží byla Libeň již ve 14. století, existence libeňské tvrze je doložena ve 30. letech 15. století. Jen hypoteticky lze předpokládat, že stávala v místech pozdějšího zámku. Ten podle všeho vzniká v období rozkvětu Libně za vlády Bryknárů v 16. století – patrně právě přestavbou gotického sídla. Za Elišky Hofmannové z Grünbühelu na počátku 17. století se libeňský zámek zapsal do celozemských dějin. Jejím manželem byl totiž Ferdinand Hofmann z Grünbühelu, císařem Rudolfem II. propuštěný z úřadu prezidenta dvorské komory – právě na libeňském zámku probíhala ve dnech 23.–25. června 1608 závěrečná fáze jednání mezi Rudolfem a jeho bratrem Matyášem. Mírová smlouva, známá jako Libeňský mír, znamenala nesporné Matyášovo vítězství.
Změna majitele Libně roku 1662 se vzápětí odrazila ve využití libeňského zámku – napříště se stal letním sídlem pražských purkmistrů. Ve 40. letech 18. století a poté znovu roku 1757 byl libeňský zámek poškozen útoky nepřátelských vojsk – nezbytné opravy následně vyústily v rozsáhlou přestavbu libeňského zámku (1769–1770), při níž byl rozšířen o reprezentační východní křídlo s balkonem, hodinami a věžičkou a o zámeckou kapli Neposkvrněného početí Panny Marie, zakomponovanou v severním křídle a vyznačující se mimořádnou stylovou čistotou. Nákladnou renovaci, jež stála 40.000 zlatých, inicioval tehdejší staroměstský purkmistr Václav Fridrich z Friedenbergu a získal pro ni podporu u císařovny Marie Terezie, které nabídl renovovaný zámek jako dočasnou rezidenci při jejích pobytech v Praze. Přestavbu navrhl a řídil architekt Jan Josef Prachner, syn proslulého řezbáře Richarda Jiřího Prachnera, jenž vytvořil hlavní oltář zámecké kaple; tamější fresková výzdoba je dílem Ignáce Raaba. Libeňský zámek, ležící na předpolí Prahy, se v následujících desetiletích stal místem příležitostných pobytů panovníků – nejen Marie Terezie na počátku 70. let 18. století, ale i Josefa II., jenž se zde ubytoval při vojenských manévrech, probíhajících v prostoru mezi Libní a Hloubětínem (1786). Jeho nástupce Leopold II. zde pobýval před svou korunovací a právě z Libně se vypravil na korunovační cestu do Prahy. Roku 1803 tu se svým dvorem celých šest týdnů pobýval císař František I., roku 1813 se na zámku přechodně ubytoval rakouský vojevůdce, maršál Karel Schwarzenberg a roku 1830 tu krátce nalezl své exilové útočiště svržený francouzský král Karel X.
V 70.–80. letech 18. století části zámku opakovaně sloužily jako provizorní nemocnice – za morové epidemie roku 1772 byl v části budovy narychlo zřízen špitál a o několik let později zase vojenská nemocnice. Na základě dvorského dekretu z 20. října 1786 pak měli být do zámku přestěhováni nemocní ze špitálu u kostela sv. Bartoloměje, avšak teprve poté, co již bylo započato s adaptacemi objektu pro tento účel, se zjistilo, že budova nepostačuje, a od roku 1791 byli nemocní zaopatřeni v budově pozdější Všeobecné nemocnice.
Zámek i napříště zůstal reprezentativním sídlem. Po rozpadu patrimoniální správy (1848) sloužil – vedle svého vlastního poslání primátorské rezidence – též reprezentačním účelům libeňské obce, a plnil tak do jisté míry funkci libeňské radnice, i když obecní úřad zde oficiálně sídlil jen kratší dobu. Při velké povodni roku 1845 poskytl přístřeší mnoha postiženým libeňským rodinám a za prusko–rakouské války 1866 byl nakrátko zabrán pro vojenský lazaret. V roce 1880 přestal být letním sídlem pražských primátorů a v letech 1883–1908 sídlila v jeho zadním traktu vychovatelna pro mravně narušenou mládež, kterou zřídila pražská municipalita z podnětu Vojty Náprstka a profesora Josefa Šauera (1908 se přestěhovala do vlastní, nově postavené budovy v Horní Libni). V letech 1890–1891 bylo okolí zámku parkově upraveno (F. Thomayer) a znovu 1910 (V. Skalský), v průběhu let došlo i k několika renovacím původní zámecké stavby, například v letech 1910–1911, kdy bylo upraveno jižní průčelí zámku a vybudována pod ním terasa, anebo pak v 70. a 90. letech 20. století. Po připojení Libně ku Praze v září 1901 se zámek stal sídlem magistrátní úřadovny, roku 1949 Obvodního národního výboru pro Prahu 8 a roku 1990 Úřadu městské části Praha 8.
Až do počátku 20. století Libeň nebyla farností a dokonce ani filiální kostel zde nestál. Teprve v letech 1904–1905 byl nedaleko zámku vystavěn dřevěný kostel sv. Vojtěcha (arch. M. Blecha), ovšem již roku 1770 (tedy souběžně s velkolepými oslavami 800 let prosecké farnosti) byla přistavěna kaple k libeňskému zámku. Tato kaple měla od samého počátku status veřejné svatyně a byly do ní přeneseny bohoslužby odbývané o svátcích v kostele sv. Petra a Pavla (před Poříčskou branou). Mši v kapli libeňského zámku sloužil prosecký farář, a to dvakrát týdně až do roku 1837. S ohledem na narůstající počet obyvatel a trvající absenci kostela v Libni byla přičiněním ředitele libeňského panství Václava Davídka zřízena při zámecké kapli expozitura (pro Starou i Novou Libeň a Kobylisy), podřízená proseckému děkanovi.
Libeň ležela na staré svatováclavské cestě, jako poutní zřízené roku 1674 a vedoucí z Karlína přes Kbely do Staré Boleslavi (při cestě stávalo 44 kapliček s trojúhelníkovými štíty). V prostoru Libně byla Svatováclavská cesta zrušena roku 1872 stavbou dráhy v blízkosti usedlosti Kolčavka a v téže době i stavbou pivovaru – náhradou za ni byla okresní silnice vedoucí z Libně na Prosek. Libeň náležela až do novověku vždy k farnosti Prosek. Prosecká farnost byla poměrně rozsáhlá (v polovině 17. století pod ni spadaly osady Libeň, Střížkov, Chabry, Ďáblice, Kobylisy, Čimice a Brnky). Příslušnost Libně k faře na Proseku se odrazila i v rovině donací – prosecký kostel byl častým příjemcem donací libeňských měšťanů (např. mezi donátory cínové křtitelnice z roku 1622 figuruje i libeňský úředník Pankrác a jistý Martin Libenský) a jak svědčí několik dochovaných náhrobníků, byli v proseckém kostele pohřbeni i někteří úředníci libeňského panství (např. libeňský úředník Rafael Lomnický /†1598/ a po něm i jeho manželka a dcera).
Farní příslušnost Libně k Proseku byla vyjádřena i roku 1770 (za faráře Jana Gruntzela), kdy se okázale slavilo domněle osmisté výročí založení proseckého kostela sv. Václava knížetem Boleslavem. Organizátorem akce byla staroměstská rada – jakožto patron proseckého kostela – a na oslavách osobně participoval i staroměstský primátor Václav Fridrich z Friedenbergu a pozvána byla dokonce i Marie Terezie (zastoupena nejvyšším purkrabím Filipem Krakovským z Kolovrat). První den celkem osmidenních oslav se konala pontifikální mše za účasti pražského světícího biskupa Jana Ondřeje Kaisera a na libeňském zámku měli prominentní účastníci oslav vystrojenu hostinu. Při silnici z Libně na Prosek stávala socha Panny Marie s Ježíšem (18. stol.), roku 1905 přenesená k prosecké škole; taktéž při silnici k Libni byla zřejmě v první polovině 17. století vystavěna boží muka (kamenný sloupek na hranolovém podstavci). Roku 1752 byly v obvodu libeňského panství tři fary – Prosek, Dolní Chabry a Olšany. Patronátní práva ke kostelům v obvodu libeňského statku náležela Staroměstským a po roce 1784 tato práva přešla na spojenou obec Pražskou (konfirmováno 1808). Na statku Libeň obec vykonávala patronát ke kostelům v Kojeticích, Velké Vsi, Proseku, Dolních Chabrech, Olšanech a k zámecké kapli v Libni. Škola bývala v Libni až před polovinou 18. století – ze starší doby zprávy nejsou k dispozici; roku 1766 byl pro potřeby školy zakoupen a adaptován dům naproti libeňskému zámku.
Do desetiletí okolo poloviny 16. století spadají počátky židovského osídlení v Libni. Vše nasvědčuje tomu, že uvedení Židů do Libně bylo dílem Bryknárů (snad je povolali i v souvislosti s potřebou dodávek hadrů do místního mlýna na jejich zpracování). Židovská čtvrť v Libni vzniká nedlouho poté (nejstarší doklad pochází z roku 1561), a již na konci 16. století zde žilo tolik Židů, že se Libni říkalo Judendorf (1595) a později se i na mapách objevovala jako Judendorf či Judenstadt. Právní postavení libeňských Židů upravil privilegiem z roku 1656 Jan Hartwig z Nostic – písemně byla fixována práva a povinnosti (především platební) tamější početné židovské obce. Detailní úpravu povinností židovské obce a její vnitřní správy ovšem přinesl až moderní byrokratický stát od poloviny 18. století (především dekrety z let 1762 a 1783, z nichž mnohé zůstalo v platnosti ještě koncem 19. století). Roku 1713 bylo v Libni 150 křesťanů a 286 Židů; židovské osídlení v Libni se dále značně rozšířilo v polovině 18. století, kdy zde našli útočiště Židé, na základě reskriptu Marie Terezie z roku 1744 vyhnaní z vnitřní Prahy. Vzhledem ke skutečnosti, že libeňská židovská obec byla uzavřena v ghettu, nevznikl tu zřejmě plán židovských domů, vyhotovovaný v souvislosti s centrálně organizovanou konskripcí židovských domů (20. léta 18. století) především v těch lokalitách, kde židovské obyvatelstvo nebylo soustředěno do zvláštní čtvrti a kde se židovská obydlí nacházela v nepřípustně malé vzdálenosti od křesťanských svatyní.
Ghetto se rozkládalo na jih od soutoku Vltavy s Rokytkou (přibližně v prostoru ohraničeném dnešní ulicí Vojenovou, Voctářovou, Zenklovou a Chocholouškovou) a představovalo malé město s křivolakými uličkami, typickými domky s pavlačí a bytem v prvním patře (kvůli častým povodním), s vlastní radnicí, synagogou, školou i hřbitovem. Stará synagoga snad z konce 16. století byla zbořena patrně v roce 1862, okolo poloviny 19. století zde vznikla dodnes existující novorománská synagoga; židovská škola v Libni existovala snad již v 17. století, pozitivně je ovšem doložena až v 18. století. Židovský hřbitov byl založen patrně již v 16. století, až do jeho likvidace roku 1964–1965 se zde zachovaly náhrobníky od 17. století; nový hřbitov, založený roku 1892 v Davídkově ulici, byl užíván do roku 1975. Zbytek libeňského ghetta se dochoval v Koželužské ulici.
K obrazu i životu Libně v 17.–19. století nedílně patřily viniční a zemědělské usedlosti, představující často pozoruhodné architektonické objekty, zasazené do zdejší krajiny. Měly své pestré osudy, podílející se na libeňské historii a mnohdy ji přesahující. Mnohé z nich se prostřednictvím svých majitelů či návštěvníků zapsaly i do českých kulturních dějin. Některé usedlosti se alespoň zčásti zachovaly do současné doby (Císařecká, Hercovka, Kolčavka, Rokoska, Vlachovka), anebo donedávna (Balabenka, Malovaný lis, Stírka), byť většinou ve zcela pozměněném okolí, jiné přežívají již jen v místním názvosloví (Bulovka, Kotlaska, Kundratka, Palmovka). Osobité místo v kulturní historii má zámeček Šilboch či Ztracená varta, vybudovaný ve druhé polovině 18. století na Čertově skále nad Horní Libní pravděpodobně na místě starší usedlosti.
Do 17.–18. století spadají počátky Nové Libně, vznikající na emfyteuticky prodávaných pozemcích v horní části Libně, kde již dříve bývaly mezi vinicemi solitérní hospodářské dvory.
S vinařstvím ostatně souvisejí i Malé Holešovice, vznikající v těsné blízkosti Libně a nazvané „Malé“ pro odlišení od „Velkých“ Holešovic na opačném břehu řeky. Z hlediska správního tvořila Libeň, Nová Libeň i Malé Holešovice (Holešovičky) jeden správní celek v čele s rychtářem.
Devatenácté století, a zvláště jeho druhá polovina, představuje převratné období v dějinách Libně. Tehdy se tato převážně venkovská lokalita postupně proměnila ve významné pražské průmyslové předměstí. Počátky zdejší industrializace však sahají již do první poloviny 19. století: roku 1832 byla na rozsáhlém pozemku někdejší vinice Švábka mezi Palmovkou a karlínskou Invalidovnou vybudována strojírna firmy Ruston a spol. (pozdější Pražská akciová strojírna), která se posléze stala jedním z největších strojírenských podniků v celé rakousko–uherské monarchii. „Rustonka“ vyráběla především parní stroje, kotle a železné mostní konstrukce, ale také lodě – v jejích dílnách byl postaven první kolesový parník na Vltavě „Bohemia“, slavnostně spuštěný na nedalekou řeku 23. května 1841. Další průmyslový rozvoj obce pak předznamenala železniční trať z Prahy do Vídně, jež v letech 1844–1845 proťala nejjižnější část jejího katastru.
Průmyslová expanze zasáhla i řadu viničních a zemědělských usedlostí. Na Kotlasce vznikla ve 30. letech 19. století Gottlasova (posléze Kubešova) kartounka, později přeměněná v továrnu na porcelánové dýmky, na Staré Balabence o něco později mydlárna a svíčkárna, na Košince počátkem 70. let Grabova továrna na voskovaná plátna a na Kolčavce v 80. letech továrna na výrobu cementových dlaždic a vodovodních rour. Na Bulovce pracovala v 60. letech tkalcovna a poté až do roku 1891 výrobna barev; pod Bulovkou byla v roce 1879 vybudována vodárna, zásobující vodou Schöllerův cukrovar v Čakovicích.
Největším libeňským průmyslovým podnikem se stala První českomoravská továrna na stroje, založená roku 1871 v jihovýchodním cípu Libně při trati severní dráhy a podobně jako „Rustonka“ vyrábějící parní stroje, kotle, železné mosty, zařízení pro cukrovary, doly, hutě a vodárny. V 90. letech k ní přibyly další strojírenské závody, například strojírna bratří Prášilů, slévárna a strojírna Bohumila Voleského či továrna anglické firmy John Fowler, vyrábějící parní pluhy. Současně se zde rozvíjel i průmysl textilní: v roce 1875 byla dostavěna rozlehlá tkalcovna a přádelna bratří Perutzů, téhož roku zahájila provoz ještě rozsáhlejší Grabova továrna na voskovaná plátna (druhá největší v Rakousku), a roku 1892 Weiderova továrna na klobouky, vyvážející své zboží až do Indie a Austrálie. Na starou tradici jirchářství v libeňském židovském městě navazovalo několik továren v blízkosti Vltavy, z nichž největší byla barvírna kůží Ludvíka Jellinka v sousedství Perutzovy tkalcovny. Vedle ní vyrostla na přelomu 80. a 90. let 19. století Lannova parní pila a parketárna. Mezi Novou Balabenkou, Kolčavkou a Podviním byl od roku 1872 postupně budován areál lihovaru a sladovny firmy F. X. Brosche a ke starému zámeckému pivovaru přibyl roku 1889 parostrojní pivovar anglické společnosti The Bohemian Breweries Ltd. Roku 1882 zahájila svůj provoz plynárna belgické akciové společnosti, postavená mezi Palmovkou a Švábkami.
Rozvoj průmyslu podmiňovalo též zajištění dopravních spojů, především železnice. Od poloviny 40. let 19. století procházela Libní státní severní dráha a od počátku 70. let též severozápadní dráha, vedoucí z Těšnova středem Libně do Vysočan a dále jednak na Všetaty, jednak na Lysou nad Labem. Z obou tratí vybíhaly vlečky do okolních továren; v roce 1877 byla zřízena na severozápadní dráze železniční stanice Libeň–dolní nádraží a roku 1879 na severní dráze stanice Libeň–horní nádraží. Nákladní dopravě sloužila též Vltava, tekoucí tehdy velkým obloukem podél Karlína a Libně, takže Libeňský ostrov přiléhal k holešovickému břehu. V 90. letech 19. století byl v Libni vybudován přístav s překladištěm.
S růstem průmyslu se v Libni stavěly stále nové tovární objekty, dělnické činžovní domy (většinou pavlačové), ale také veřejné budovy, například školy. Vznikaly nové ulice, definitivně pojmenované až v polovině 90. Let 19. století. Industrializace připoutala Libeň těsněji ku Praze.
V národnostním ohledu byla Libeň převážně česká, z malé části německá. V sociálním složení libeňského obyvatelstva dominovalo koncem 19. století dělnictvo, početná byla též vrstva řemeslníků a obchodníků, určitý podíl si stále udržovali rolníci a jejich čeleď, zatímco nevelkou skupinu tvořila inteligence, reprezentovaná učiteli, úředníky a dlouho jen jedním lékařem a lékárníkem. Žili tu i mnozí majitelé zdejších průmyslových podniků. Nepočetnou, ale hospodářsky významnou část libeňské populace tvořili Židé, usedlí většinou ve starobylé židovské čtvrti při vltavském břehu. Na rozdíl od svých souvěrců z vnitřní Prahy se hlásili převážně k české národnosti. Oporou této komunity a izraelské náboženské obce, která si zde v letech 1846–1858 vybudovala novou synagogu, byli přední libeňští průmyslníci a obchodníci – Jellinkovi, Ecksteinovi, Schönbergerovi, Engländerovi, Wagnerovi, Kohnovi, Löwitovi aj., z nichž někteří zasedali i v místním zastupitelstvu.
Během druhé poloviny 19. století rozvinulo v Libni svoji činnost na padesát různých spolků. V sále zdejšího plzeňského hostince „U Deutschů“ pořádal jeho majitel, kapelník František Deutsch, od 60. let koncerty, různé akademie a ochotnická divadelní představení. Na zahradě hostince byl pak na počátku 90. let postaven divadelní sál, kde roku 1893 zahájila činnost první profesionální scéna v libeňských dějinách, vedená nejprve režisérem Janem Hurtem, posléze Adolfem Dobrovolným. V letech 1897–1909 působila zde opereta, jejíž vedení převzala roku 1907 slavná subreta Mařenka Zieglerová. Libeň se tehdy poprvé zapsala i do literární historie: prakticky celý svůj krátký život tu prožil předčasně zesnulý dekadentní básník a výtvarník Karel Hlaváček (1874–1898), v 90. letech si na Primátorské ulici otevřel obchod obuví Adalbert Östreicher, jinak vynikající českožidovský spisovatel Vojtěch Rakous (1862–1935), a roku 1896 se zde narodil novinář a prozaik Václav Karel Krofta (1896–1974), jenž později ve svém díle působivě evokoval atmosféru Libně svého mládí. Výraznou postavou místního kulturního života koncem 19. a počátkem 20. století byl učitel, pedagogický publicista, spisovatel, překladatel a historik Ladislav Hejtmánek (1860–1919), jenž ve svém spise Libeň. Historický nástin (1896) jako první soustavně zpracoval libeňské dějiny.
Až do konce 19. století měla Libeň statut předměstské obce, teprve 29. října 1898 byla povýšena na město a získala vlastní znak. Krátce poté byla mezi libeňskou a pražskou radnicí zahájena jednání o připojení Libně ku Praze, jež byla úspěšně završena na samém prahu 20. století: na základě zemského zákona z 16. dubna 1901 se Libeň jako v pořadí druhé pražské předměstí (po Holešovicích–Bubnech, připojených roku 1884) stala součástí královského hlavního města Prahy – Prahou VIII.
V následujícím období procházela Libeň etapou bouřlivého stavebního rozvoje. Nové veřejné budovy i bloky dvou až třípatrových obytných domů postupně zaplňovaly zbývající volná prostranství nebo parcely po zbouraných starších domcích, dílnách, skladištích či zemědělských objektech. Roku 1909 rozhodlo pražské městské zastupitelstvo, že bude v Libni, na stráních mezi usedlostmi Rokoskou a Bulovkou, vybudována velká nemocnice. Po vypuknutí války se stala Libeň průchozí stanicí vojenských transportů a jejími ulicemi pochodovaly oddíly vojáků na kobyliskou střelnici. Zdejší strojírenské závody začaly pracovat pro válečnou výrobu a posléze se muselo přikročit k zabírání školních budov pro účely stále potřebnějších vojenských lazaretů.
Ve 20. letech 20. století se Libeň plně začlenila do rozvíjejícího se velkoměstského organismu Prahy, nyní již hlavního města samostatné Československé republiky. V souvislosti se vznikem Velké Prahy byly k 1. lednu 1922 ku Praze VIII, tvořené do té doby pouze Libní, připojeny některé dosavadní předměstské obce: Kobylisy, Střížkov, Troja a Bohnice; přirozeným centrem této městské části zůstala Libeň.
Znovu ožil stavební ruch, přerušený první světovou válkou. Po celé Libni (nejvíce podél Rokytky v sousedství pivovaru, ale i na mnoha místech Horní Libně) vyrůstaly bloky moderních středostavovských domů, často družstevních. Na kopcích a stráních při severním a západním okraji čtvrti se začaly objevovat nejprve jednotlivé rodinné i činžovní vily, posléze celé vilové kolonie – například v Holešovičkách (Na Rokosce), na Kundratce, na Slovance nebo v ulici Na Stráži, které od konce 20. let vévodila impozantní rezidence stavitele Vavrouše, postavená zhruba na místě někdejšího Šilbochu. Proti jižnímu křídlu libeňského zámku, na místě starého statku rodiny Světovy se v polovině 30. let vztyčila moderní konstruktivistická stavba paláce „Svět“ s exkluzivními byty, restaurací, kavárnou a biografem, vedle sokolovny vyrostla roku 1932 budova obchodního domu Te–Ta a palmovecký kopec dostal v roce 1931 svoji osobitou dominantu – kulovitý plynojem.
Starý dřevěný most, spojující od roku 1903 Libeň s Holešovicemi, ustoupil novému, betonovému Libeňskému mostu, který byl postaven v letech 1924–1928 podle projektu architekta Pavla Janáka a inženýra Františka Mencla a stal se nejdelším z pražských mostů. V roce 1927 bylo také dokončeno přeložení hlavního řečiště Vltavy blíže k holešovickému břehu. Na pozadí stavebního ruchu, jemuž padla za oběť část starého židovského hřbitova i samotného židovského města, zřídil učitel a spisovatel Eduard Štorch na protějším Libeňském ostrově Dětskou farmu, představující první pokus o denní „školu v přírodě“ u nás: v letech 1925–1930 zde vedle vlastního vyučování a práce na zahradě učil své žáky po vzoru pravěkých lidí roznítit oheň třením dřeva, štípat pazourky, vyrábět luky, šípy i nádoby z hlíny.
V této době se změnila i sociální skladba libeňské populace, jejíž počet vzrostl z 27 192 v roce 1910 na 45 471 v roce 1937. Přibývalo rodin úředníků, učitelů, státních a veřejných zaměstnanců, stěhujících se většinou do nově postavených činžovních či družstevních domů; ve vilové zástavbě v Holešovičkách a Na Stráži dominovaly vyšší společenské vrstvy: podnikatelé, průmysloví manažeři, obchodníci, právníci, vysocí úředníci, vysokoškolští profesoři i mnohé kulturní osobnosti.
Politicky převládala v Libni levicová orientace. Silné pozice zde měli sociální demokraté, národní socialisté i komunisté, kteří v sále libeňské Čechie zahájili jednání přelomového pátého sjezdu své strany v únoru 1929. Vedle tradičního sokolství nalezla tu ve 20. a 30. letech útočiště i proletářská tělovýchova a kulturně osvětová činnost. Pozoruhodným ohniskem intelektuálního, kulturního a sportovního života se tehdy stalo i místní gymnázium, jež pravidelně pořádalo pro širší veřejnost studentské koncerty a divadelní představení.
Libeň patřila k prvním pražským čtvrtím, v nichž se ráno 15. března 1939 objevily jednotky německých okupantů. Podobně jako mnohé další školní budovy na území protektorátu bylo i libeňské gymnázium na několik týdnů zabráno pro potřeby německé armády. V roce 1940 dostaly některé zdejší ulice nové, okupačním poměrům odpovídající názvy – většinou podle různých německých purkmistrů Starého Města pražského ze 16.–18. století. Následujícího roku se do Grabovy vily nastěhovala Hitlerjugend a do části zámku velitelství II. úseku Luftschutzu. Na podzim 1941 začaly deportace libeňských židovských rodin a za heydrichiády v červnu 1942 vozili přes Libeň k smrti odsouzené české vlastence na popraviště v kobyliské střelnici.
V letech druhé světové války se Libeň výrazně zapsala do dějin protinacistického odboje. Řada zdejších občanů se aktivně zapojila do rezistence a někteří z nich se stali vedoucími představiteli a organizátory odbojových skupin. S touto částí Prahy je spojen osud tří čelných odbojářů, kteří byli nakonec – nezávisle na své činnosti – popraveni prakticky v jednom dni za prvního stanného práva koncem září 1941: dr. Václava Holého (1900–1941), jednoho z nejvýznamnějších činitelů Ústředního vedení odboje domácího, Františka Andršta (1897–1941), vůdčího představitele organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, a Karla Elsnice (1905–1941), před válkou tajemníka okresního výboru KSČ v Libni a na počátku okupace předního aktivisty komunistické rezistence. Existovaly zde i četné ilegální byty, v nichž našli útočiště před gestapem se skrývající protagonisté odboje, především komunistického (například Viktor Synek, Jan Zika, Josef Molák, Jan Černý, Josef Smrkovský i Bedřich Václavek), a v nichž se konaly konspirační schůzky odbojářů.
Libeň je úzce spjata s historií atentátu na Reinharda Heydricha, provedeného 27. května 1942 na křižovatce pod Vychovatelnou. Libeňskými ulicemi prchali atentátníci, parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, v libeňské nemocnici na Bulovce byl ošetřen a operován zraněný Heydrich a zde posléze 4. června 1942 zemřel. V této části Prahy však také žila řada spolupracovníků sokolské odbojové organizace „Jindra“, poskytující zázemí parašutistům, přímo či nepřímo na atentátu zúčastněným. Základnami a „přepážkami“ komunistické odbojové sítě se staly i zde prodejny konzumního družstva Bratrství; na tuto síť byla napojena též ilegální skupina v nemocnici na Bulovce, vytvořená již na jaře 1939 dr. Bohumírem Budínem. Na několika místech v Libni vznikly postupně ilegální tiskárny; nejznámější z nich byla tiskárna ve sklepní truhlářské dílně Františka Knížáka v Lindnerově ulici, likvidovaná v noci na 10. července 1942 gestapem. Jinou formu odboje představovaly sabotáže v libeňských továrnách, pracujících na zakázkách pro okupanty. Při náletu amerických leteckých svazů na Vysočany, uskutečněném 25. března 1945, byla ničivě zasažena i jihovýchodní, průmyslově nejvýznamnější část Libně. Dramatické chvíle prožila Libeň i za Pražského povstání v květnu 1945. 5. května zde byl ustaven revoluční národní výbor v čele s Emanuelem Famírou, v jehož libeňském bytě v Podlipného ulici se předchozího dne sešel revoluční národní výbor hlavního města Prahy, vedený dr. Václavem Vackem. Vojenské akce řídilo velitelství „Josef“ pro Prahu VIII, sídlící v budově gymnázia. V noci z 5. na 6. května vyrostly v libeňských ulicích barikády; 6. května probíhaly boje o obě libeňská nádraží a o Trojský most, bojovalo se na Košince, Balabence i v okolí Bulovky, kam byli sváženi ranění z celé přilehlé části Prahy. Důležitou roli sehráli tehdy místní skauti: téměř šest set chlapců i dívek nastoupilo službu u sanity, u benzinových čerpadel, ve zbrojnicích nebo jako spojky, mnozí prokázali mimořádnou statečnost a několik z nich položilo v povstání život. Ve dnech 7.–8. května byla Libeň přechodně obsazena německými jednotkami. Ráno dne 9. května 1945 pak přivítala první sovětské tanky.
V prvních poválečných měsících byly postupně obnoveny průmyslové podniky a obytné domy, zničené nebo těžce poškozené při náletu 25. března 1945 nebo i během povstání. Největší škody utrpěla Českomoravská strojírna, kde byla většina dílen zavalena troskami a spadlými konstrukcemi. Stejně byla obnovena výroba i v dalších obdobně postižených libeňských továrnách.
V letech 1945–1949 spravovala Libeň v rámci městské části Praha VIII, nazývané nyní „obvodem“, Obvodní rada pro Prahu VIII společně s pražským magistrátem. V novém samosprávném orgánu byly zastoupeny všechny čtyři české politické strany Národní fronty; nejsuverénněji se zde uplatňovali komunisté, kteří v květnových volbách 1946 získali v tradičně levicovém obvodě 45% všech hlasů, výrazný vliv tu však měli až do února 1948 i národní socialisté. Po únorovém převratu 1948 následovaly zásadní změny v dosavadních hospodářských, politických a správních strukturách i v každodenním životě čtvrti.
V souvislosti s novým administrativním rozdělením hlavního města se roku 1949 změnila hranice obvodu Praha 8 – nejprůmyslovější část Libně mezi Balabenkou a Vysočany byla připojena ku Praze 9, větší část čtvrti s jejím historickým jádrem zůstala však Praze 8 a nadále tvořila její centrum. Další územní reorganizace následovaly v roce 1960, kdy byl ku Praze 8 mimo jiné připojen Karlín, a roku 1968 a 1974 – ty se však netýkaly libeňského katastru. Urbanistický obraz Libně se v průběhu 50. let 20. století příliš neměnil. Postupně mizely některé staré domy, především v židovském městě, tovární objekty, ohrady a nouzové stavby a naopak vyrostly bloky nových obytných domů. Roku 1965 byla zrušena a zasypána zbývající část starobylého židovského hřbitova ve Vojenově ulici, čímž přišla Praha o cennou historickou památku.
V první polovině 60. let 20. století vstoupil do české literatury fenomén Bohumila Hrabala a s ním i sugestivně ztvárněný libeňský žánr. Podle autorovy prvotiny Perličky na dně vznikl vzápětí stejnojmenný povídkový film, natočený roku 1964 v libeňských exteriérech. Kolem Bohumila Hrabala, bydlícího v pitoreskní libeňské ulici Na hrázi, se soustředila svérázná bohémská společnost v čele s experimentálním grafikem Vladimírem Boudníkem, básníkem a hudebníkem Karlem Maryskem a básníkem a filosofem Egonem Bondym; navštěvovali ho přední čeští literární tvůrci a výtvarní umělci jako Jiří Kolář, Josef Hiršal nebo Emanuel Frynta.
Koncem 60. let 20. století se Libeň zapsala do celonárodního povědomí aktivitou skupiny místních starých komunistů v čele s Josefem Jodasem a Emanuelem Famírou, scházejících se v sále restaurace Čechie. Tato skupina ostře vystupovala proti reformnímu proudu v komunistické straně, po 21. srpnu 1968. Poměry, jež vládly na obvodě Prahy 8 v 70. a 80. letech 20. století, umožnily mj. udržet kontinuitu tradiční kvality libeňského školství, kulturní a vlastivědné práce. Úroveň si udrželo i Divadlo S. K. Neumanna, kde v letech 1973–1976 nalezl útočiště režisér Otomar Krejča a v letech 1982–1989 režisér Jan Grossmann. V 80. letech proběhla postupná rekonstrukce celé divadelní budovy; v době úprav jeviště se hrálo ve foyeru.
V 70. a zejména v 80. letech 20. století došlo k podstatným změnám celkového obrazu Libně. Jejich předzvěstí se stala asanace domů v trojúhelníku ulic Kandertova – Primátorská – Rudé armády (dnes Zenklova), které musely koncem 60. a počátkem 70. let ustoupit stavbě tzv. holešovické železniční přeložky. V souvislosti s přestavbou komunikačního uzlu pod Vychovatelnou zmizela na přelomu 70. a 80. let řada domů a domků v okolí Bulovky a Korábu, v dolní části Davídkovy a Střížkovské ulice a na náměstí Na Stráži. Postupně byly zbourány jednotlivé domy v Primátorské ulici, v dolní části Prosecké ulice a v dalších ulicích kolem „Kříže“, v ulici Na dědince i Na hrázi. Ve druhé polovině 80. let začaly na rozhraní Libně a Kobylis vyrůstat panelové domy, jimž padla za oběť i památkově chráněná usedlost Stírka. Na samém konci let 80. zachvátila asanace jádro staré Libně: výstavba stanice metra a přilehlého autobusového nádraží pohltila celou Bratrskou ulici a jednu stranu Ludmiliny a Ronkovy ulice i ulice Na žertvách a Na hrázi (včetně někdejšího bydliště Bohumila Hrabala); jenom synagogu, jež se ocitla osamocena na volném prostranství, se podařilo zachránit. V říjnu 1989 byla uvedena do provozu estakáda, umožňující tramvajové spojení mezi Palmovkou a žižkovskou Ohradou, a o rok později stanice metra „Palmovka“.
Uprostřed velkých stavebních proměn zastihl Libeň listopadový převrat 1989. V týdnu po 17. listopadu 1989 doléhalo do Libně echo manifestací z centra Prahy, Divadlo S. K. Neumanna se připojilo k celostátní herecké stávce a studenti místního gymnázia podpořili stávkující vysokoškoláky. Ve všech libeňských podnicích a institucích proběhla 27. listopadu 1989 protestní jednohodinová generální stávka. Na jednotlivých pracovištích se ustavovala občanská fóra, v únoru 1990 bylo vytvořeno Koordinační centrum Občanského fóra Prahy 8.
V parlamentních volbách v červnu 1990 i v komunálních volbách v listopadu 1990 zvítězilo v Praze 8 Občanské fórum. Zároveň s komunálními volbami došlo k zásadním změnám v organizaci státní správy a samosprávy: dosavadní pražské obvody byly nahrazeny městskými částmi a obvodní národní výbory se přeměnily na obvodní úřady městských částí. Změny se však nedotkly stávajících hranic obvodů, resp. městských částí; Libeň stále zůstala rozdělena mezi Prahu 8 a 9.
V životě čtvrti se záhy projevil návrat k tržní ekonomice. Během 90. let 20. století byla značná část libeňských domů opravena a často přestavěna, na dosud volných prostranstvích a v prolukách postupně vyrostly nové administrativní budovy i obytné domy (například v okolí Bulovky a Korábu a v ulici Na Žertvách), na Slovance a v horní části vilové kolonie Rokoska byly v polovině 90. let vybudovány komplexy luxusních obytných domů. Tato výstavba na různých místech čtvrti dále pokračuje.
V Libni začaly působit četné nové firmy; usídlily se tu filiálky i centrály různých obchodních společností a bank. Stranou nezůstala ani oblast kultury. V listopadu 1999 byl odhalen originální pomník Bohumilu Hrabalovi – rozměrná freska akademické malířky Tatiany Svatošové Pocta Bohumilu Hrabalovi, umístěná na boční zdi stanice metra „Palmovka“ v ulici Na hrázi.
Dne 13. srpna 2002 zasáhla Libeň – stejně jako sousední Karlín, protější Holešovice a další části Prahy – po sto dvanácti letech ničivá povodeň. V níže položených částech čtvrti sahala voda až do výše prvního patra a zničila všechny přízemní byty a obchody. Likvidace škod pak trvala řadu měsíců nebo i několik roků.
Do 21. století vstoupila Libeň ve znamení výrazných proměn svého exteriéru i života.
Eva Semotanová
Robert Šimůnek
Josef Tomeš
Josef Žemlička
Zkrácená verze úvodní studie otištěné v Historickém atlase měst ČR – sv. 14: Praha-Libeň, Praha 2006. Text zkrátila Eva Semotanová