| 
|
Prostor dnešního Smíchova, rozkládajícího se na levém břehu Vltavy jižně od vrchu Petřína, byl utvářen potoky, které tečou v západo-východním směru do Vltavy a vymodelovaly hluboká údolí. Ohnisko osídlení Smíchova je třeba hledat v rovinatém úzkém pruhu při řece, jejíž břehy se často proměňovaly. Smíchov byl od roku 1838 předměstím (které bylo roku 1849 určeno za sídlo okresního hejtmanství) a od roku 1903 samostatným městem. Roku 1920 (s platností 1922) se stal Smíchov součástí Velké Prahy.
Na počátku 21. století je Smíchov administrativně součástí Prahy, konkrétně městské části Praha 5. Katastr Smíchova sousedí s několika pražskými čtvrtěmi, na severu s Břevnovem a Malou Stranou, na jihu s Hlubočepy, na jihozápadě s Radlicemi, na západě s Košířemi a Motolem. Na východě vymezuje Smíchov řeka Vltava, na jejímž protějším břehu se nachází Nové Město, Vyšehrad a Podolí. Součástí smíchovského katastru jsou dva vltavské ostrovy: Dětský a Císařská louka. Život Smíchova – i přes existenci mlýnů či Malostranské vodárny – nebyl do závěru 18. století spojen s řekou takovou měrou, jako tomu bylo např. v případě pravobřežního Podskalí. Bez blízkosti vodního toku by se však v 19. století nestal průmyslovým městem. V průběhu dějin měla oblast dnešního Smíchova úzké vazby na Malou Stranu či na Zlíchov, dlouhou společnou historii má s Košířemi a Jinonicemi. Počet obyvatel žijících na katastru dnešního Smíchova začal výrazněji narůstat ve druhé polovině 19. století, kdy se během dvaceti let zdvojnásobil a v roce 1890 dosahoval téměř 33 000. Přesto do konce 19. století Smíchov předstihla v lidnatosti dvě jiná pražská předměstí: Žižkov a Vinohrady, která měla přímé spojení s centrem Prahy, bez dopravní překážky, kterou představovala Vltava. Počet obyvatel rostl i v první polovině 20. století a maxima dosáhl roku 1961 (63 330 obyvatel). Od tohoto data počet obyvatel Smíchova neustále klesá. V roce 2011 žilo na ploše 705,1 ha 33 172 obyvatel, hustota činila 4 705 obyvatel na km².
Místní zeměpisné jméno Smíchov pochází podle Ivana Lutterera a Rudolfa Šrámka od osobního jména Smiech (smích, veselí), název Smíchov tedy znamená Smiechův (Smíchův) majetek. Existují však i jiné výklady.
Oblast současného Smíchova je kontinuálně osídlena již od neolitu. V rovině nedaleko břehu Vltavy, oddělená Motolským potokem se v nevelké vzdálenosti od sebe nacházela od 14. století dvě ohniska pozdější urbanizace – starší ves Újezd a nově tehdy vysazený Smíchov; na kopcích se nacházely roztroušené usedlosti a krajina měla po dlouhá staletí zemědělský charakter. V období raného novověku se severní část dnešního smíchovského katastru, oddělena od konce 17. století od pražské Malé Strany mohutnou barokní fortifikací, proměnila v rekreační zónu předních šlechtických rodin, které si zde vystavěly letohrádky a vily s okrasnými zahradami. Mnohé z nich se staly kulturními a společenskými centry. 19. století přineslo Smíchovu zásadní proměnu, kdy se stal průmyslovou čtvrtí, kde masivní urbanizace znamenala výrazný nárůst počtu obyvatel. Smíchovská reprezentace, od závěru první třetiny století, kdy Smíchov získal statut předměstí, začala systematicky stavět veřejné budovy. Rovinaté části Smíchova zaplnila kontinuální několikapatrová bloková obytná zástavba, Smíchov získával městský charakter.
Bezprostřední sousedství velkoměsta a úzké vazby, které Smíchov s Prahou pojily, ovlivnily v mnoha směrech jeho utváření. V neposlední řadě je v porovnání s většinou městských sídel v České republice pozoruhodná neexistence jednoznačného centra. I když se na Smíchově v 19. století vytvořila tři náměstí, jen jedno z nich bylo středověkého původu (Kostelní/Arbesovo náměstí) a navíc po desetiletí trvajícím váhání nebylo vybráno za perspektivní hlavní veřejný prostor nového předměstí (města).
Až po vzniku Československa a vytvoření Velké Prahy nastal stavební boom v členitém terénu údolí Motolského a Radlického potoka a obecně ve výše položených oblastech. Silnice, zvláště severojižní komunikace, vycházející z Újezdské brány a směřující na Zbraslav, a plzeňská, oddělující se od zmíněné na křižovatce U Anděla, byly po staletí hlavními osami urbanistického rozvoje Smíchova. Ve druhé polovině 20. století ovšem plánovaný rozvoj dopravních staveb hrozil zánikem rozsáhlým oblastem čtvrti. Tyto plošné asanace se ovšem uskutečnily jen z části. Téměř po celé 20. století si Smíchov uchoval průmyslový charakter a k proměně dominantní funkce na rezidenční a obchodně-administrativní došlo až na přelomu 20. a 21. století.
Podobně jako mnohá velká evropská města, kde průmyslová revoluce výrazně zasáhla do jejich společenského, hospodářského a urbanistického rozvoje, také Smíchov prošel dramatickou, v jeho případě již několikátou, přeměnou. Stejně jako v jiných městech i zde lze stále nalézt řadu brownfields, opuštěných území s nevyužívanými, chátrajícími stavbami, pozůstatky více než stoletého průmyslového rozmachu. Největší z nich leží v okolí smíchovského nádraží a ve spádové oblasti v místech bývalé Waltrovy továrny v Jinonicích. Zásadní proměnou prošla centrální část Smíchova, kde průmyslový komplex nahradily hmotově výrazné kancelářsko-obchodní patrové budovy. Symbolem se stal blok Zlatý Anděl, který dominuje historické křižovatce. Ta v návaznosti na stanici metra a spolu se sousedícími veřejnými prostory plní funkci faktického centra Smíchova počátku 21. století. V celopražském kontextu je Smíchov významný z hlediska dopravního a je charakterizován jako rezidenční i administrativně-obchodní čtvrť.
Roku 1993 vznikla na území Smíchova městská památková zóna o rozloze 220 ha, která zahrnuje celou střední část Smíchova, Malostranský hřbitov, zahradu Kinských atd. Otázkou zůstává, jak moderní společnost naloží se zmíněnými plochami opuštěnými průmyslem a železnicí především v jižní části katastru.
Archeologické nálezy (zejména závažná zjištění učiněná v posledních letech) vypovídají o prakticky nepřetržité sídelní kontinuitě v oblasti Smíchova od doby prvních zemědělců až dodnes – tj. v průběhu posledních sedmi tisíc let. Nejstarší středověký artefakt na dnešním katastru Smíchova představuje zlomek avarsko-slovanského opaskového kování z 8. století. Z doby jen o málo pozdější (10. století) známe dvě slovanská kostrová pohřebiště. Jižnější z nich bylo zničeno při stavebních pracích před smíchovským nádražím (1949–1954). Druhé pohřebiště pak můžeme na základě nálezů z 19. století situovat do prostoru Kinského zahrady. Vlastní osídlení náležející k uvedeným pohřebištím se dosud odhalit nepodařilo. Naproti tomu asi půlmetrová sídlištní vrstva z 12. – 13. století, zachycená v ploše dnešního Arbesova náměstí, vypovídá o koncentraci tehdejšího osídlení v bezprostředním okolí zde tehdy stojícího románského kostela sv. Jakuba (později sv. Filipa a Jakuba) – stával na Jakubském (dnešním Arbesově) náměstí (vznikl zřejmě již ve druhé polovině 12. století). Nacházel se v rámci vsi Újezd, která se coby jedno ze dvou sídelních jader pozdějšího Smíchova rozkládala v prostoru mezi úpatím vrchu Petřína a tokem Vltavy. Oblast dnešního Smíchova náleží k velmi starým sídelním enklávám v bezprostředním okolí Prahy – tedy hradu přemyslovských knížat a jeho podhradí. Ves Újezd rozdělilo opevnění Malé Strany a kostel sv. Jakuba, jak svědčí první písemné prameny (roku 1333 se hovoří o poloze kostela vně předměstí: „ecclesia s. Jacobi apostoli sita extra suburbium ... civitatis“), zůstal vně hradeb. Nejstarší stavební památka na území Smíchova byla zbořena roku 1891. Majetkovými právy k Újezdu disponoval klášter sv. Jiří na Hradčanech (jemuž náležel i patronát ke kostelu sv. Jakuba), a své díly tu měly i další církevní instituce. Vrcholně středověká zástavba Smíchova se utvářela kolem cesty směřující k jihu ke Zlíchovu a dále na Zbraslav v návaznosti na komunikační osu Újezda (dnešní ulici Karmelitskou), procházející Újezdskou branou.
Klíčovým okamžikem, který vtiskl podobu tomuto prostoru, bylo založení kartuziánského kláštera Hortus Beatae Mariae Janem Lucemburským v roce 1342. První kartuziánský klášter v Čechách byl ze strany zakladatele zajištěn mimo jiné darováním újezdského dvora Temlinova s příslušenstvím („... curiam Toemlini de Monte in Ugesd prope Pragam, super rippam fluminis Wultawe sitam“). Kartouza proslula svým mimořádným kulturním významem, bohatou knihovnou i literární činností svých členů, a její význam byl doslova středoevropský (mimo jiné i proto, že odsud byly osazeny další kartuziánské domy, např. v Gdaňsku). Podle zakládací listiny se nepochybně jednalo o rozsáhlý areál zabírající vltavský břeh východně od zlíchovské cesty, který do svého areálu pojal i starší sídelní útvary. Rozkládal se pravděpodobně mezi kostelem sv. Jakuba a původním korytem Motolského potoka na jižním okraji nynějšího náměstí 14. října. Za zdí (odhalenou roku 2000 archeologickým výzkumem) a korytem potoka se pak až k vyšehradskému přívozu rozkládala klášterní pole. Kartouza byla roku 1419 vypálena a definivně zanikla, ačkoli neúspěšné pokusy o obnovu či znovuzaložení se opakovaly až do počátku 18. století. V oblasti zůstalo dnes pouze toponymum v podobě v určité vzdálenosti od uvedeného místa procházející Kartouzské ulice.
O vypálení kostela sv. Jakuba za husitských válek (spolu s kartouzou či později) nejsou přímé doklady, i když to lze předpokládat. Jisté ovšem je, že roku 1446 sloužil svému účelu – a to jakožto farní kostel pro vsi Smíchov a Radlice. Obšírný rozpis kostelních příjmů, vyhotovený toho roku, je současně pozoruhodný z hlediska místní mikrotopografie.
Počátky vsi Smíchova lze s největší pravděpodobností klást do poslední čtvrtiny 14. století. Nejstarší písemné doklady s toponymem Smíchov sice pocházejí až z počátku 15. století, ovšem zdejší osadníci příslušní ke kostelu sv. Jakuba („ecclesia sancti Jacobi ante Cartusium“) obklopenému hřbitovem, se připomínají již ve vizitačním protokolu arcijáhna Pavla z Janovic (1380). Další závažný pramen pro rekonstrukci vývoje zdejší sídelní sítě představuje listina s datem 22. 1. 1386. Vyplývá z ní, že převor kartouzy dal podvakráte rozměřit pole mezi zlíchovskou silnicí a řekou Vltavou (v prostoru mezi Motolským potokem a vyšehradským přívozem, tedy dnešní ulicí Na Bělidle a Vyšehradskou). Vzniklo zde 24 shodných dílů – parcel, na nichž mělo vzniknout 24 domů. Takto založená ves Smíchov se rozkládala jižně od dnešní křižovatky U Anděla.
Již v poslední třetině 14. století jsou na Vltavě doloženy mlýny. Kartuziánům náležel ostrůvek (dnes součást Dětského ostrova), kde na místě mlýna byla v letech 1561–1562 vystavěna raně renesanční vodárenská věž, zvaná dnes Malostranská či Petržilkovská, z níž byla potrubím zásobována vodou nejen Malá Strana, ale později také letohrádky, vily a jejich zahradní fontány v nejsevernější části dnešního Smíchova. Od počátku 16. století totiž za Újezdskou branou vznikaly první okrasné zahrady. Celkově venkovsky-zemědělský charakter území udávaly četná pole a louky a také chmelnice a vinice. Při nich byly zakládány usedlosti. Konkrétní zprávy o nich jsou k dispozici až od 16. století, ovšem účelové stavby ve vinicích (ať již strážního charakteru či např. viničné lisy) existovaly daleko dříve.
Domovní držba i majetková práva na Smíchově byla po zániku kartouzy a sekularizaci jejích statků silně fragmentarizovaná. Nemovitosti a především okolní vinice a zahrady vlastnili měšťané pražských měst. Právě Praha byla až do roku 1547, kdy se Smíchov – spolu s Újezdem – ocitnul na seznamu statků, jež panovník odbojnému městu konfiskoval, smíchovskou vrchností. V majetku Starého Města pražského se ocitl Smíchov znovu 1594. Roku 1622 jej získal do zástavy Pavel Michna z Vacínova, v letech 1678–1683 Michny vystřídal prezident dvorské komory Jiří Ludvík ze Sinzendorfu. Následujícího roku koupil statek Jinonice, sestávající ze stejnojmenné vsi a dále Butovic a Smíchova, ve veřejné dražbě Ferdinand Vilém kníže ze Schwarzenbergu pro svého syna Jana Adolfa. Schwarzenbergové, na něž odkazuje na Smíchově řada místních jmen (Na Knížecí, původní pojmenování Nádražní ulice Schwarzenbergova třída apod.) drželi panství do roku 1920. Újezd spolu s Košířemi získal počátkem padesátých let 16. století nobilitovaný novoměstský měšťan Adam Myslík z Hyršova. Když jeho syn Vilém Myslík o třicet let později (1585) prodával své košířské panství nejvyššímu kancléři českého království Adamu II. z Hradce (1549–1596), žilo na (v) Újezdě devět osedlých poddaných. Košíře s Újezdem po úmrtí pana Adama opustily rámec zadluženého dominia pánů z Hradce a staly se roku 1597 součástí statků nejvyššího purkrabství. Tento majetkoprávní stav přetrval až do první třetiny 19. století.
Teprve od druhé poloviny 16. století jsou k dispozici ikonografické prameny zobrazující území dnešního Smíchova. Dochované veduty nejsou sice topograficky přesné (Smíchov je na celkových pohledech na Prahu znázorněn zpravidla schematicky v prvním plánu), ale přesto podávají představu o celkovém charakteru zdejší krajiny. Ta je využívána především zemědělsky; prostor člení vysoké zdi, které oddělují jednotlivé usedlosti. Mezi nimi vedou cesty a silnice. Takový obraz Smíchova zprostředkovávají ještě vyobrazení Václava Jansy z počátku 19. století. Na plánech zobrazujících celou Prahu, čtyři pražská města, z tohoto období je pak prostor dnešního Smíchova zakreslen jen díky své poloze v těsném sousedství Malé Strany – tak, aby mohlo být na příslušný list pohodlně zachyceno Nové Město pražské. Plány, schematické tištěné i detailní rukopisné, reflektují názorně rozdělení území dnešního Smíchova na dvě části, které dělil Motolský potok. Kromě pohledu z ptačí perspektivy Josefa Daniela Hubera z roku 1769, který se dochoval jako rozměrná kresba vykazující neobvyklou míru topografické přesnosti nejen na území pražských měst, ale právě také v jejich zázemí, jsou z hlediska topografie významné dílčí rukopisné plány uchovávané v řadě archivů a knihoven nejen v Praze (nejstarší dochované jsou ze závěru 17. století).
Až do poslední třetiny 18. století nejsou k dispozici žádné přesnější údaje o roztroušené zástavbě na katastru dnešního Smíchova. Josefský katastr v roce 1785 eviduje na Smíchově samotném 60 čísel popisných, dalších 64 čísel potom na Nesypce (Na Hřebenkách). Zvlášť jsou ovšem uvedeny některé usedlosti dnes na Smíchov katastrálně příslušející. Brzy potom však začíná počet smíchovských čísel popisných prudce narůstat a roku 1836 je zde možné nalézt 196 čísel popisných. Je však důvodné se domnívat, že za ztrojnásobením objektů na Smíchově nestála jenom nastupující urbanizace, ale také započítání četných viničních usedlostí do katastru Smíchova, což starší prameny nečinily. Roku 1857 je na Smíchově již 237 čísel popisných. Roku 1654 Smíchov, nacházející se tehdy na panství Hlubočepy, náležel do Slánského kraje. Po krajské reformě 1751 připadl do kraje Rakovnického. Ves Smíchov příslušela ke zmíněnému filipojakubskému kostelu. Fara při něm byla definitivně zřízena roku 1749 a patřily k ní obce Smíchov, Zlíchov, Radlice, Hlubočepy a Červený Mlýn. Kostel byl tehdy barokně přestavěn, okolo něho byl kamennou zdí obehnaný hřbitov s márnicí.
Oblast dnešního Smíchova s Prahou sice bezprostředně sousedila, ale již od středověku byla jasně oddělena hradbou. Po rozšíření Malé Strany nechal v šedesátých letech 14. století Karel IV. vybudovat novou hradbu, která se dochovala dodnes ve více než kilometr dlouhém úseku od Újezda přes Petřín až ke Strahovskému klášteru. O vybudování barokní bastionové fortifikace rozhodl císař Ferdinand III. až roku 1650; celá čtrnáctikilometrová hradba byla dokončena až roku 1727. Tvořilo ji 20 bastionů, jejichž číslování začínalo právě na Újezdě. Jako jedna z deseti bran v novém opevnění našla své místo znovu Újezdská brána, situovaná v kurtině mezi II. a III. bastion. Tato barokní brána sloužila svému účelu do roku 1862, kdy přestala vyhovovat a byla zazděna. Nahradila ji o několik metrů dále vybudovaná kapacitnější brána se třemi portály, postavená ve stylu anglické tudorské novogotiky. Na smíchovské straně za hradebním příkopem bylo udržováno několik desítek metrů široké nezastavitelné ochranné pásmo.
Jak již bylo zmíněno, severní část smíchovské roviny, na východ od hlavní cesty v úseku od hradeb až po Motolský potok, se již od období renesance začala proměňovat v prestižní rekreační oblast. V 18. století byly původní usedlosti a letohrádky přebudovány na honosné zahradní vily s okrasnými zahradami a parky. Tyto rekreační a reprezentativní areály tak doplňovaly – stejně jako v jiných metropolích – strukturu sídel předních šlechtických rodin. Ty vlastnily vedle venkovských statků a paláce v Praze také rekreační sídlo vně hradeb, v případě Slavatů, Eggenbergů, Buqoyů, Kouniců, Defoursů, Clam Gallasů či Kinských právě na Smíchově. Mezi nejvýznamnější areály patřil letohrádek Jana Oldřicha z Eggenberku se zahradou z doby kolem 1650 (letohrádek zbořen kolem roku 1890). Zahrada hrabat Slavatů byla zřízena pravděpodobně v letech 1678 až 1687, kdy vznikl také letohrádek (Neugebäude ). Areál byl přeměněn v jednu z nejstarších smíchovských kartounek – Przibramovu továrnu, letohrádek byl zbořen roku 1899.
V sousedství, blíže k Vltavě byla zahrada jezuitského konviktu sv. Bartoloměje, kde vedle hlavního domu stál od roku 1735 také pavilon vyprojektovaný K. I. Dientzenhoferem (zbořen na začátku třicátých let 20. století). Po zrušení řádu tu v roce 1775 vznikla botanická zahrada pražské univerzity. Kvůli opakovaným povodním byla přesunuta do ulice Na Slupi na Novém Městě, kde byla otevřena roku 1898. Dále k jihu si vybudoval v letech 1725–1728 vlastní vilu Kilián Ignác Dientzenhofer. V šedesátých letech 18. století zde a na přilehlých pozemcích zřídili Buquoyové skvostnou barokní zahradu. Původní Dientzenhoferova vila jako jediná, i když coby torzo, stojí do současnosti – je známá jako Portheimka (podle podnikatelské rodiny Porgesů z Portheimu, kteří areál roku 1828 zakoupili).
Tyto i další letohrádky a zahrady se staly společenskými centry. Příkladem ze závěru 18. století může být díky návštěvám W. A. Mozarta u manželů Duškových (1787, 1791) poněkud výše položená Bertramka přestavěná z usedlosti na předměstskou vilu po roce 1743 manželi Bertramovými z Bertramu.
Poloha v těsném sousedství Prahy při důležitých komunikacích ovšem nepřinášela jen výhody. Oblast Smíchova, stejně jako celý přípražský region, utrpěla několikrát během století raného novověku zásadní škody během obléhání Prahy a v bojích o město. Velké škody oblast utrpěla za vpádu Pasovských (1611) a znovu za opakovaných obležení a dobývání Prahy v době třicetileté války. Berní rula roku 1654 uvádí na Smíchově krom svobodnického dvora pouze šestnáct chalup a domků a z nich jen jeden obydlený. Celé pražské okolí značně utrpělo v letech 1741–1742 a také dva roky později; neméně bylo zasaženo za sedmileté války (1757), kdy se na vrších nad Smíchovem nacházela jedna z pozic pruské armády pro ostřelování Prahy. Tyto válečné operace znamenaly opět katastrofu pro smíchovské vinice, chmelnice a zahrady. Tereziánský katastr z počátku druhé poloviny 18. století eviduje na Smíchově pouze osm hospodářů. Prameny ovšem nasvědčují, že se oblast se poměrně rychle vzpamatovala.
Již od poloviny 18. století byly na Smíchově zřizovány první manufaktury, díky nimž se zástavba v oblasti mezi hlavní ulicí a vltavským břehem pozvolna zahušťovala. Pravděpodobně první manufaktura na území Prahy vůbec, zmiňovaná již na začátku roku 1750, byl provoz na zpracování kůží v areálu zahrady Jana z Westerholdu. V kontrastu s tím byla od dvacátých let 19. století na svazích Petřína rodinou Kinských budována vídeňským architektem Heinrichem Kochem vila dominující okolnímu romantickému parku. Areál, který nebyl v oblasti dnešních Košíř a Motola ojedinělý, se stal jedním ze symbolů výletů Pražanů do oblasti na jih od města.
V první polovině 19. století je možné zástavbu Smíchova, zachyceného na četných vedutách a především podrobně na mapách stabilního katastru (indikační skica z roku 1840) charakterizovat jako pestrou směs zanikajících letohrádků a jejich zahrad, z části přebudovávaných v tovární provozy, vznikající obytné zástavby patrových domů v blocích, příp. dělnického nouzového bydlení při hospodářských dvorech a usedlostech kombinovanou se snahou o výstavbu pro města charakteristických (veřejných) budov. Prvními náznaky modernizace (v rámci reforem osvícenských panovníků) bylo zřízení triviální školy v rekonstruované budově fary (1786), spádové pro nejbližší okolní vesnice, a zrušení hřbitova u kostela sv. Filipa a Jakuba (1791). Za nové společné pohřebiště pro Smíchov, Hradčany a Malou Stranu byl určen Malostranský hřbitov při plzeňské silnici na kraji Košíř. Hřbitov byl založen malostranským vlašským špitálem spolu s lazaretem a kaplí Panny Marie v době morové epidemie v letech 1679–1680. Sloužil také při dalších morových epidemiích. V 19. století byl pak využíván také při epidemiích cholery, které Smíchov opakovaně postihly.
Mezníkem v dějinách Smíchova je v tomto období rok 1838, kdy Smíchov získal reskriptem císaře Ferdinanda V. Habsburského z 15. ledna statut předměstí. Z téhož roku pochází také první územní plán.
Rostoucí význam Smíchova byl zapříčiněn především rozvojem textilního, chemického a potravinářského průmyslu. Největší význam měly manufaktury na potisk kartounů. První vlastnil Aron Beer Przibram (založena 1814), druhou, ležící v místech Buquoyské zahrady bratři Moses a Leopold Judah Porgesové von Portheim (vznikla 1815). Pozdější nejvýznamnější smíchovský provoz, továrna na stroje a vagony Františka Ringhoffera, byla postavena v roce 1852 v trojúhelníku mezi dnešními ulicemi Plzeňskou, Štefánikovou a Kartouzskou. Továrna byla v dalších letech rozšiřována početnými přístavbami na nově zakoupených pozemcích. F. Ringhoffer byl také v 60. letech smíchovským starostou a zemským poslancem za volební okres Smíchov. Skladba stále přibývající průmyslových podniků se proměňovala v poslední třetině století, kdy sláva textilních továren pomalu ustupovala do pozadí. Stoupal význam strojírenství, ale například i kožedělného, sklářského a potravinářského průmyslu (zejm. pivovarnictví).
Význam si uchovávala i zemědělská výroba na pozemcích bývalých viničních usedlostí, především rozsáhlé zahrady, které zásobovaly blízkou Prahu ovocem, zeleninou a květinami. Některé původní usedlosti byly pronajímány a využívány k podnikání. Na jejich pozemcích se těžil stavební materiál, vzniklo zde několik cihelen.
Po zrušení patrimoniální správy vznikla politická obec Smíchov (1849). Její součástí byly Košíře a Újezd. Zatímco Košíře se roku 1864 od Smíchova oddělily a staly se posléze samostatným městem (1895), zbytek bývalé vsi Újezd zůstal jeho součástí již natrvalo. Jméno Újezd dnes přežívá jen v pomístním a uličním názvosloví. Počínaje rokem 1850 se stal Smíchov centrem okresní správy a dalších správních institucí.
Demografický i hospodářský růst a politicko-správní funkce, které nyní předměstí plnilo a nabývalo tak na významu, povzbuzovalo stavební ruch (v roce 1869 žilo na Smíchově ve 350 domech 15 382 obyvatel; v roce 1890 v 678 domech 32 646 obyvatel, tedy více než dvojnásobek), celkovou modernizaci města a výstavbu veřejných budov. Starší dům při hlavní severojižní komunikaci (dnešní ulice Nádražní a Štefánikova) stojící severně od křižovatky U Anděla byl přestavbami v letech 1866 a 1874 (Josef Schulz) adaptován na reprezentativní budovu radnice. V padesátých letech 19. století se již na Smíchově nacházela pošta, byla postavena plynárna, která zajišťovala veřejné osvětlení obce. Hlavní komunikace byla v letech 1866–1867 vydlážděna. Podnikatel Salomon Przibram věnoval pozemek pro první samostatnou školní budovu, která roku 1857 nahradila již zcela nevyhovující školu ve staré faře. Do počátku 20. století byla postavena řada základních i středních škol. S rostoucí koncentrací obyvatelstva byla stále významnější otázka zlepšení hygienických poměrů. Smíchov dostavěl s velkými náklady městskou vodárnu v roce 1872. Zásobování vodou, i když pouze užitkovou filtrovanou z Vltavy, bylo v dalších letech postupně rozšířeno na okolní obce. Roku 1876 byl otevřen po delších diskusích nový hřbitov na Malvazinkách. V roce 1884 byl dostavěn městský chudobinec, z roku 1901 pochází stavba velkolepého zařízení tzv. Domu pro hluchoněmé na úpatí Petřína. V závěru století přibyly na Smíchově tři klášterní instituce: řeholní dům sv. Karla Boromejského v dnešní Drtinově ulici, (1869), klášter řeholních panen Srdce Pána Ježíše - neogotický konvent z let 1882–1884 a v jeho sousedství nejmohutnější stavba kláštera beuronských benediktinek s kostelem sv. Gabriela (1889–1891). Nemocnicí obec nedisponovala až do velké povodně v roce 1890, kdy opět hrozily infekční choroby a byla zřízena Obecní infekční nemocnice (městský chorobinec). Od roku 1861 měl Smíchov i svůj první peněžní ústav - Občanskou záložnu, která úspěšně fungovala od sedmdesátých let ve vlastní budově na Štefánikově třídě. Relativně bohatá byla také kulturní nabídka v podobě několika divadelních scén a rozvíjel se spolkový život včetně Sokola.
Významnou roli v rozvoji Smíchova sehrála železnice. Nádraží České západní dráhy bylo otevřeno v roce 1862 jako základ rychle se rozrůstajícího areálu nádraží, který vyplnil celý jih katastru. V sedmdesátých letech přibylo ještě nádraží Bustěhradské dráhy (1872) a především Pražská spojovací dráha, která propojila Smíchov s dnešním Hlavním nádražím přes železniční most. K nim se přidalo ještě nádraží Pražsko-duchcovské dráhy (1873). Po postavení železnice v roce 1862 se na Smíchově zintenzivnila stavební činnost. Zatímco od severu Smíchova směrem na jih se při hlavní třídě rozrůstala obytná čtvrť, střed Smíchova a jih zůstaly vyhrazeny průmyslu.
Díky železnici získal Smíchov přímé spojení s pravobřežní Prahou realizované dosud přívozem, popř. přes Karlův most z Malé Strany na Staré Město, od roku 1841 přes řetězový most císaře Františka I. z prostoru Újezda do Nových alejí (dnes Národní třídy) na Novém Městě. V roce 1901 jej nahradil nový most (dnes most Legií). Mezitím byl přímo na Smíchově vybudován v roce 1878 most Františka Palackého vedoucí na Nové Město. Dopravní poměry vlastního Smíchova vylepšila Otletova koňská dráha, která nahradila omnibusy na trase od řetězového mostu ke smíchovskému nádraží (1876). Fungovala až do roku 1905, kdy byla trasa elektrifikována. V letech 1900-1901 byl na místě starého železničního mostu postaven nový dvoukolejný s lávkami pro pěší.
Podle nejstaršího regulačního plánu (1838) byl Smíchov koncipován spíše než jako velkoprůmyslové centrum jako rezidenční čtvrť s typickou blokovou zástavbou. Na tuto koncepci navázal regulační plán z roku 1862. Pro vytváření dodnes dochované podoby Smíchova byla rozhodující druhá polovina 19. století, kdy spolu „soupeřila“ rezidenční a průmyslová výstavba, a zástavba prostoru dnešního Smíchova se celkově zahušťovala. Zakladatelská stavební vlna postupovala od Újezdské brány na severu podél hlavní třídy k jihu. Od poloviny 19. století byly domovní celky, vestavované předtím do zahrad, uzavírány okolní zástavbou do bloků.
K boření pražské barokní fortifikace došlo až v roce 1874. Teprve v roce 1901 převzal pražský magistrát také bastionové opevnění Malé Strany a Hradčan. Tento úsek dotýkající se bezprostředně Smíchova, byl však již dříve významně pozměněn (poprvé v souvislosti se stavbou mostu na Újezdě roku 1841, později byl zasypán příkop, roku 1891 byla zbořena stará Újezdská brána a o rok později nová, hlavní část bastionů byla zbořena roku 1892). Na území druhého bastionu barokní hradby a přilehlého předpolí Újezdské brány bylo navrženo náměstí a budova kasáren (postavena 1886–1892). V roce 1886 byla nově vymezena severní hranice Smíchova a nejsevernější částí Smíchova se staly výstavné patrové budovy stavebníků zvučných jmen realizované na nábřeží jižně od ulice Vítězné od roku 1874.
Počátek stavebního rozmachu Smíchova spadá zejména do let 1868–1873. Právě změny učiněné v tomto období rozhodly o umístění nového centra Smíchova, které bylo situováno do okolí nového katolického kostela a radnice. Již na regulačním plánu Smíchova z roku 1838 jsou zvažovány dvě varianty umístění novostavby kostela: podle první z nich by byl na zvětšeném Arbesově náměstí nahrazen původní kostelík. Druhá varianta umístila kostel na výše zmíněné nově plánované náměstí (Ringplatz) při Plzeňské ulici. Dříve než došlo k jakýmkoli realizacím v tomto prostoru, vznikla nedaleko Ringhofferova továrna, která sem později expandovala. Dalším potenciálním seriózně zvažovaným umístěním nového kostela v rámci zmíněného projednávání roku 1874 bylo smíchovské tržiště na tehdejší Husově třídě (dnešní Drtinově ulici), která byla v původní regulaci plánována jako centrální severojižní komunikace nahrazující hlavní třídu; i provedení této ideje však bylo zmařeno expanzí Ringhofferovy továrny. Z roku 1876 je dochován datovaný návrh situace kostela v sousedství ubourané Portheimky od architekta Josefa Schulze, který byl také autorem nejstarších návrhů smíchovského kostela z počátku sedmdesátých let. Od poloviny sedmdesátých let byl kostel definitivně plánován sem, na pozdější náměstí 14. října naproti smíchovské radnici. Z několika navržených variant byl k realizaci vybrán pseudorenesanční návrh Antonína Viktora Barvitia (kostel byl postaven 1881–1885).
Nejstarší bloky domů stavěné „na zelené louce“, tedy nikoliv jako dostavby starších budov, vznikaly od šedesátých let 19. století v ulici Holečkově, Kroftově, Drtinově a Zubatého. Až do devadesátých let byly výraznější výstavby uchráněny pozemky při Vltavě, které byly vyhrazeny průmyslu. Výstavbě obytných bloků tu bránil také terén svažující se od hlavní třídy směrem k Vltavě - potenciální stavební parcely se tak nacházely v zátopovém území. Regulací navržené komunikace – pozdější ulice – byly zde proto budovány na vysokém náspu. Velké povodně poničily Smíchov zejm. v letech 1845, 1862, 1872 a 1890; vedle Vltavy hrozil často i Motolský potok, který byl, obdobně jako Radlický, postupně zkanalizován (definitivně 1910). Povodním měla zabránit zejména výstavba nábřeží, která postupovala po etapách ve směru od severu k jihu až od sedmdesátých let 19. století. Na Janáčkovo nábřeží (tehdy Ferdinandovo) navazovalo nábřeží Hořejší. Dále proti proudu řeky, jižně od železničního mostu byl po povodni roku 1890 vybudován záchytný přístav pro vory. Stavbu přístavu císaře Františka Josefa provedla firma Lanna v letech 1899–1903. Odtěžením zeminy od smíchovského břehu vznikl umělý, 1,4 km dlouhý ostrov Císařská louka. Dnes je ostrov i tento Smíchovský přístav využíván k rekreačním účelům.
Impulsem ke změně v zástavbě Smíchova se stala hospodářská krize sedmdesátých let, která uspíšila zánik obou kartounek. Ukončení výroby a jejich fyzický zánik, k němuž došlo kolem roku 1900, otevřely postupně i tato území obytné zástavbě. (Porgesova a Przibramova tkalcovna a tiskárna na kartouny se v roce 1872 spojily do jedné akciové společnosti jako Prag-Smichower Kattun Manufactur). V případě Ringhofferovy továrny měla krize efekt právě opačný. Tovární provoz se soustředil na výrobu a nerealizovaly se úvahy o jeho stěhování mimo Smíchov. Západní okraj centrálního Smíchova, který byl urbanisty určen k blokové zástavbě, se tak díky továrně na vagony stal druhým průmyslovým jádrem města. Úspěšně se rozvíjel také akciový pivovar, pozdější Staropramen, který svoji stavební expanzí ovlivnil rozvržení ulic v oblasti mezi železničním nádražím a Vltavou jižně od Vltavské ulice. Charakteristickou siluetu evropského průmyslového města 19. století, kde mohutným továrním budovám a hustě na sebe navazujícím blokům obytných domů dominovaly početné komíny, dotvářely od počátku sedmdesátých let drobnější objekty pozoruhodné dělnické kolonie na vrchu Mrázovka. Později rozšiřovaný soubor byl však zbourán na počátku osmdesátých let 20. století.
Na přelomu 19. a 20. století byl Smíchov pátým nejlidnatějším českým městem (po Praze, Plzni, Žižkovu a Vinohradech), formálně však zůstával pouhým pražským předměstím. Až císařským dekretem z 22. 2. 1903 byl Smíchov povýšen na samostatné město (1904 byl Smíchovu udělen městský znak; do té doby používal znak neoficiálně.). Moderní ráz města dokreslovalo od roku 1897 zavedené elektrické osvětlení z vlastní elektrárny; na přelomu století také vyjely do ulic prví elektrické tramvaje. Díky podílu na stavbě vodárenského komplexu v Káraném, společného projektu Prahy, Smíchova, Královských Vinohrad, Žižkova a Karlína z let 1906–1913, získal Smíchov konečně zdroj kvalitní pitné vody.
Centrální Smíchov se zahušťoval blokovou zástavbou secesních domů vymezenou staršími regulačními plány. Počátek 20. století s sebou přinesl do urbanistického vývoje města podstatnou novinku v podobě zahradních měst. Ta byla uplatněna na smíchovských návrších. Bývalé viniční usedlosti byly začleňovány do struktury města.
První světová válka byla především pro obyvatele měst velkou zatěžkávací zkouškou. Vše bylo podřízeno válečnému hospodářství, nedostávalo se potravin ani uhlí. Vyučování ve školách bylo omezeno, v části školních prostor byl zřízen vojenský lazaret. Množily se stávky a demonstrace, které přerůstaly v nepokoje. 14. října 1918 proběhla v Čechách úspěšná generální stávka zaměřená proti vývozu obilí z českých zemí. V Národním domě na Smíchově stejně jako v řadě dalších míst došlo k vyhlášení československé samostatnosti, radikálnější řečníci se pokusili o vyhlášení republiky rad. Národní rada československá 14. října oznámila dohodovým státům prostřednictvím Edvarda Beneše ustavení prozatímní československé vlády. Po vzniku republiky bylo smíchovské Kostelní náměstí přejmenováno na náměstí 14. října.
Od 80. let 19. století byla vedena jednání o připojení Smíchova k Praze. Rozhodující pro nezdar těchto jednání byly patrně hospodářské zájmy, především odlišná činžovní a domovní daň v Praze a v předměstích. Tzv. Velká Praha o rozloze 17 164 ha, jejíž součástí se stalo i město Smíchov, byla vyhlášena zákonem č. 144/1920 Sb. (s účinnosti od 1. 1. 1922). V souvislosti s ním byla také upravena hranice politického okresu Smíchov. Roku 1923 bylo rozšířené území města Prahy rozděleno na devatenáct obvodů. Smíchov spadal do Prahy XVI. Politický okres Smíchov zanikl k 1. 6. 1927, ovšem sloučením okresů Smíchov a Karlín vznikl nový okres Praha-venkov se sídlem v Praze.
Počet obyvatel stále mírně narůstal 51 791 (1910), 56 249 (1921), 61 854 (1930). Smíchov těžil z nového statutu nejvýznamnější části obvodu a tradičně ze své polohy, nyní prakticky v samém centru metropole. Umístění úřadů s celopražskou nebo celostátní působností stimulovalo rozvoj čtvrti. Vznikla zde řada veřejných budov (objekt Ministerstva veřejných prací, budova pro provizorní umístění Ministerstva veřejného zdravotnictví, v bývalém klášteře Nejsvětějšího srdce Páně nalezlo sídlo Ministerstvo pošt a telegrafů; byly stavěny školy, pojišťovny, komplex budov Ženských domovů či sanatoria umístěná do zahradního města). Bohatý byl v meziválečném období kulturní a společenský život Smíchova, který v mnohém navazoval na spolkové tradice druhé poloviny 19. století.
I v meziválečném období si Smíchov uchoval svůj průmyslový charakter a pověst neklidného města s významnou tradicí dělnického hnutí. K této tradici se hlásila a těžila z ní Komunistická strana Československa. V Národním domě na Smíchově se konal v roce 1921 slučovací sjezd KSČ i řada dalších komunistických sjezdů a konferencí. Nevýznamnějšími průmyslovými podniky zůstávaly Ringhofferova strojírna (od roku 1911 součást koncernu Ringhofferovy závody a. s. Továrna se rozrůstala v meziválečném období o další závody, z nichž největší význam měla výroba v Kopřivnici. Koncern se přejmenoval na Ringhoffer-Tatra.) a akciový pivovar Staropramen.
Nedílnou součástí měst meziválečného Československa se staly objekty modliteben reformovaných církví. Na Smíchově již od roku 1902 měla sídlo Církev bratrská (stojí ve Vrázově ulici a již coby novostavba byla začleněna do okolní činžovní zástavby). V roce 1928 zahájil výstavbu evangelického domu J. A. Komenského v ulici Na Santošce sbor českobratrské církve evangelické. Československá církev (husitská) byla sice založena v lednu 1920 v Národním domě na Smíchově, ale vlastní dům se jí podařilo postavit až v roce 1934 sousedství výše zmíněného českobratrského sboru v ulici Na Santošce (původní návrh byl určen pro samotné centrum Smíchova – Arbesovo náměstí). Významnou sakrální stavbou období První republiky je v roce 1931 realizovaná funkcionalistická přestavba smíchovské synagogy v Plzeňské ulici. Autorem plánů byl Leopold Ehrmann, autor náhrobku Franze Kafky, který vypracoval pro smíchovskou židovskou obec i plány přestavby obřadní síně židovského hřbitova na Malvazinkách.
Klíčovou událostí pro urbanistický rozvoj Smíchova bylo vypsání veřejné ideové soutěže na získání plánů na úpravu a zastavění Smíchova, Košíř, Radlic a Motola vyhlášené Státní regulační komisí v červenci 1922. Všechny návrhy měnily širší Smíchov na zahradní město, což ostatně vyplývalo ze zadávacích podmínek: „[...] budiž hleděno k tomu, aby jednotlivé stavby byly umístěny v zahradách, pokud možno velkých, aby i po provedeném zastavění celého území převládla zeleň.“ Na zahradách měly vyrůst zejména nízké domy určené k bydlení, počítalo se však také s veřejnými budovami. V oblasti centrálního Smíchova byly dovoleny pouze detailní korektury vystavěných částí, příp. dostavby částí nevystavěných. S ohledem na čistotu ovzduší bylo plánováno zrušení Ringhofferovy továrny a potažmo veškerého „kouřem obtěžujícího“ průmyslu. Již v zadávacích podmínkách byly v podstatě k zániku odsouzeny staré Košíře, které pak v období První republiky a později byly skutečně významně asanovány. Výsledky soutěže následně ovlivnily činnost urbanistů Státní regulační komise, která návrh regulačního plánu Prahy publikovala v roce 1929. Realizován byl pouze zlomek těchto plánů včetně novostavby radnice a přehodnocení celého ústředního náměstí 14. října. Pokračovalo budování nábřeží a v letech 1931-1933 byl postupně otevřen další most spojující Smíchov s pravobřežní Prahou – Jiráskův, jemuž padly za oběť zbytky zahradních staveb Buquoyské zahrady.
V obytné výstavbě nastala po skončení první světové války změna. Pozitivně se na nárůstu výstavby bytových domů zejména v zahradních lokalitách Smíchova projevila státní podpora malometrážní bytové výstavby. Relativně důstojné bydlení představovala pro nižší společenské vrstvy již zmíněná kolonie na Mrázovce. Ostatní dělnické kolonie v Jinonicích, v Motole, v Košířích či v sousedství smíchovského hřbitova na Malvazinkách však reprezentovaly nejhorší dělnické bydlení. Kvalitnější bydlení poskytovaly činžovní domy v rámci blokové zástavby zejména v níže položených částech katastru, ve 30. letech budované ve funkcionalistickém stylu.
V samém závěru 2. světové války poškodilo Smíchov v únoru 1945 bombardování. Poškozen byl Palackého most a oblast Malvazinek; továrny i smíchovské nádraží vyvázly bez úhony.
Po druhé světové válce zasáhlo do života smíchovských obyvatel několik správních reforem. Vládní nařízení z roku 1947 zachovalo rozsah obvodu Prahy XVI, určilo jej však rovněž obvodem pro státní správu a název obvodu se rozšířil o název sídelní čtvrti obvodu: Praha XVI – Smíchov. Obvod byl zrušen k 1. 4. 1949, kdy byla Praha vládním nařízením rozčleněna novou správní reformou na 16 městských obvodů číslovaných arabskými číslicemi, jejichž hranice se nekryly s hranicemi dřívějších obcí. Část Smíchova, Radlice a Hlubočepy pak utvořily nový obvod Praha 16, zbylá část Smíchova byla začleněna do obvodu Praha 4. Od 11. 4. 1960 zákon vymezil v Praze deset obvodů, přičemž Smíchov, Radlice, Hlubočepy i Malá Chuchle připadly do obvodu Praha 5. Zákon o hlavním městě Praze s účinností od 24. 11. 1990 a Statut hlavního města Prahy s účinností od 1. 7. 2001 zařadily Smíchov do městské části Praha 5. Na Smíchově, ve Zborovské ulici čp. 81, našel v roce 1945 sídlo (v budově meziválečného Zemského úřadu) Zemský národní výbor, který v období let 1949–1960 nahradil Krajský národní výbor v Praze a poté Středočeský krajský národní výbor. Od roku 2000 zde sídlí úřad Středočeského kraje.
Počet obyvatel Smíchova za posledních šedesát let klesl téměř na polovinu. V roce 1950 měl Smíchov téměř 62 000 obyvatel, k roku 2012 žije na smíchovském katastru jen něco přes 33 000 osob. Od konce šedesátých let se začala vnitřní Praha vylidňovat ve prospěch nových sídlišť budovaných zejména v osmdesátých letech na okraji katastru Prahy (významně rozšířené v roce 1974) v návaznosti, respektive spíše bez ohledu na venkovskou zástavbu někdejších vesnic. V jihozápadní části metropole se jednalo zejména o Barrandov, Řepy a především Jihozápadní Město. Pro tyto čtvrti se stal Smíchov, stejně jako dříve pro Jinonice, Košíře či Zlíchov, spádovou oblastí a navíc významným přestupním bodem v rámci městské hromadné dopravy na okraji centra metropole. Nový kapacitní silniční most (Antonína Zápotockého, nyní Barrandovský) otevřený v roce 1988 umožnil právě od tohoto přestupního uzlu rychlé spojení na další rozsáhlá sídliště na pravém břehu Vltavy.
Urbanistický vývoj tohoto období je velmi dobře dokumentován směrnými územními i regulačními plány a řadou urbanistických i architektonických studií uchovávaných v Archivu Útvaru rozvoje hlavního města Prahy či v soukromých archivech svých autorů. Podrobný územní plán z poloviny 50. let počítal s přestavbou Smíchova v moderní budovatelské město. Podstatná část západního okraje Smíchova měla být asanována a dostavěna blokovou zástavbou pravděpodobně typizovanými objekty. Velký důraz byl kladen na otevřené symetrické vnitrobloky a kopcovitý terén Smíchova byl využit pro umístění veřejných budov coby dominant často v osách náměstí a veřejných prostranství. Navrhovaná změna počítala s odstěhováním závodu ČKD Tatra Smíchov, demolicí objektů a s využitím uvolněného místa pro zástavbu převážně veřejného charakteru. K realizaci však s výjimkou několika solitérů nedošlo a Smíchov tak svou nezměněnou podobou dotvrzoval klišé o tradiční vzdorovité dělnické čtvrti doznívající průmyslové revoluce 19. století.
Autoři návrhů šedesátých let přistoupili k možné přestavbě Smíchova razantnějším způsobem. Zásadním se stalo řešení dopravní situace. Návrh směrného plánu hlavního města Prahy z roku 1964 navrhoval severojižní osu procházející Smíchovem po nábřežní komunikaci a ústící na Malé Straně do Malostranského tunelu. Na Smíchově by vyrostla dvě větší mimoúrovňová křížení. Revize směrného plánu z roku 1969 přinesla opuštění koncepce malostranské komunikace i malostranského tunelu, který byl již definitivně nahrazen tunelem pod vrchem Strahov. Tehdy se poprvé objevil návrh později realizovaného Barrandovského mostu, který po opuštění koncepce magistrál převzal roli hlavní komunikace východ-západ v jižní části Prahy. Navrhované projekty počítaly s plošnými demolicemi. Směrný územní plán z prosince 1971 přinášel oproti revizi z roku 1969 ve vztahu k Smíchovu zejména změnu vyústění Strahovského tunelu, který byl navržen v později realizované trase. Směrný územní plán z roku 1975 s sebou výraznější změnu nepřinesl, nejpodstatnější bylo definitivní umístění centra (a zároveň stanice metra), jak bylo v později realizováno, do bloku ulic Bozděchova, Nádražní, Plzeňská a Stroupežnického.
Stavební aktivita byla na Smíchově v poválečných letech utlumena. Parcelace udaná regulačními plány meziválečného Československa byla uváděna v život pouze s drobnými obměnami. Větší výstavba se dotkla zejména zahradních částí Smíchova, kde vyrůstaly nové vily. Tyto oblasti byly nadále oblíbeným místem bydlení pražských společenských i politických elit. Vlastní centrální Smíchov, který byl po urbanistické stránce dokončen během První republiky, prodělal pouze dílčí změny. Do poloviny šedesátých let 20. století zmizely nouzové dělnické kolonie.
Pro výstavbu Smíchova v období před rokem 1990 byly zásadní a v mnohém determinující tři dopravní stavby: metro (s roku 1985 otevřenými stanicemi Anděl /Moskevská/ a Smíchovské nádraží /do roku 1988 konečná linky B/), Strahovský tunel (na nějž v letech 1999–2004 navázal tunel Mrázovka) a prodloužení ulice V Botanice do ulice Kartouzské, díky němuž byla automobilová doprava odvedena z historické křižovatky U Anděla. Ta se stala nejdůležitějším smíchovským průsečíkem tramvajových kolejí. Všechny realizace byly spojeny s rozsáhlou demolicí několika domovních bloků v centrální části Smíchova.
Územním plánům zpravidla předcházely studie, z nichž některé dochované jsou pro pochopení proměn Smíchova ve druhé polovině 20. století zásadní. Na řadě z nich, až do 90. let 20. století, se podílel autor projektu Jihozápadního Města a pozdější vedoucí Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy Ivo Oberstein. O vývoji urbanistického pojetí Smíchova ovšem rozhodoval ateliér Karla Pragera. Tento architekt plánoval Smíchov využít „především jako komplexně vybavené centrum jihozápadního sektoru“ města. Z poměrně radikálních architektových vizí (provázených mohutnými asanacemi) byla v 80. letech realizována pouze budova Státní banky československé s obytným blokem domů a budova stanice metra Moskevská (Anděl), která byla stavěna jako přízemí několika patrové budovy hotelu. Masivní betonové konstrukci však nebylo přáno dlouhého trvání, neboť byla zbořena v souvislosti s výstavbou komplexu Zlatý Anděl architekta Jeana Nouvela.
Po listopadu 1989 se na Smíchově, stejně jako v celé Praze, změnilo vedení samosprávy. Proměna prostoru využívaného sekundárním sektorem v prostor určený terciární sféře s sebou zákonitě přinesla i změnu sociální skladby obyvatelstva. Ta byla v podstatě zahájena již restitucemi a privatizací činžovních domů po roce 1989, které tak přestaly plnit funkci ubytování sociálně slabšího obyvatelstva. Výsledkem proměny čtvrti jsou dva různé navzájem kontrastující světy. Je zde možné nalézt vedle uniformní moderní zástavby nejen rušná obchodní centra, ale také řadu dochovaných zákoutí, která evokují atmosféru 19. století.
Symbolem poválečného Smíchova se měl stát tank č. 23, památník sovětských tankistů připomínající osvobození Československa v roce 1945. Památník, slavnostně odhalený v červenci 1945 na dnešním náměstí Kinských, byl využíván propagandou komunistického režimu. V roce 1991 byl po velkých diskusích odstraněn.
Poslední čtvrtina dvacátého století přinesla velký útlum průmyslové výroby na celém smíchovském katastru. Jediným velkým podnikem z časů průmyslové éry konce 19. století, který se dodnes na Smíchově existuje, je pivovar Staropramen. Zásadní škody na budovách nezpůsobila ani povodeň v srpnu 2002, při níž ovšem bohužel zanikla velká část stavebního archivu městské části Praha 5 s cennými dokumenty k historii Smíchova.
Poslední a největší symbol průmyslového Smíchova, Ringhofferova strojírna, po válce znárodněná Vagonka Tatra Smíchov (později ČKD Tatra) ukončila výrobu počátkem devadesátých let a v roce 1998 byla demolována, z ulice Stroupežnického zmizela kolej vlečky do ní vedoucí. Pro stavební ruch v centrální části Smíchova přelomu 20. a 21. století byla zásadní právě její demolice, když neuspěly snahy o vyhlášení její památkové ochrany ani návrhy na adaptaci opuštěného průmyslového areálu pro nové využití. Místo bylo přeměněno v nákupní a zábavní objekt. Novým symbolem Smíchova se ovšem stal kancelářský komplex Zlatý Anděl vyprojektovaný Jeanem Nouvelem a umístěný v sousedství - na rušnou křižovatku ulic Nádražní a Plzeňské při stanici metra Anděl. Právě touto realizací se Smíchov – jako jedna z mála čtvrtí v české metropoli – dostal na pomyslnou světovou mapu lokalit moderní globální architektury přelomu 20. a 21. století. Úřední budova Zlatý Anděl navíc demonstruje proměněnou dominantní funkci Smíchova a přilehlý veřejný prostor historické křižovatky plní fakticky funkci centra v mnoha rovinách života města.
Rozvojovým územím Smíchova budoucnosti je zejména plocha nádraží bývalé Buštěhradské dráhy při Radlické ulici a jih Smíchova při ulici Nádražní sahající až k smíchovskému přístavu. Pro progresivní vývoj této části města je nezbytné, aby další výstavba byla řešena na základě kvalitních urbanistických studií a architektonických soutěží, které zohlední historický vývoj Smíchova jako důležitý podklad pro volbu optimální míry zastavění.
Eva Chodějovská a kol.
Zkrácená verze úvodní studie otištěné v Historickém atlase měst ČR – sv. 24: Praha-Smíchov, Praha 2013.