|  


Praha


Úvod Staré soupisy map Přehled map Mapový portál

Mapy a plány dokumentující Prahu jako celek (pražské souměstí – tzv. čtyři historická Pražská města i později se rozrůstající město), její jednotlivé čtvrti nebo dokonce malá území v jejích hranicích jsou uchovávány v řadě institucí a nebyly v úplnosti nikdy podchyceny. Tento nedostatek, který významně komplikuje bádání o dějinách Prahy, se snaží postupně zaplnit tato databáze.

V záložce Přehled map je k dispozici chronologický přehled nejdůležitějších plánů. Pro vstup do systému prosím kontaktujte: historickyatlas@gmail.com



Počátky vědeckého zájmu o staré plány Prahy lze hledat v 19. století. Odborná publikace srovnatelná s monografiemi o mapách a plánech významných evropských měst Praze dosud chybí. Velmi stručné shrnutí poskytuje článek Evy Semotanové (Prague – the Town, Space and Society in Cartographic Representation, Historická demografie 18, 1990, pp. 247–273). K dispozici jsou pouze nevydané práce (Gustav Hofmann, Tomáš Hokův) a dále monografie Jana Hofmana, která pojednává sice primárně o plánu Prahy Josefa Daniela Hubera (Obraz barokní Prahy: plán Josepha Daniela Hubera 1769, Praha 1944), ale úvodní kapitoly jsou solidním shrnutím kartografie Prahy. Množství starých map a plánů podchycuje také kniha Viléma Lorence věnovaná Novému Městu pražskému (Nové Město pražské, Praha 1973). Několik plánů Prahy se dočkalo také samostatných edic s komentářem. Takto byly zpřístupněny rukopisné plány celé Prahy i jejích jednotlivých čtvrtí, především Hradčan, Malé Strany, Starého a Židovského Města.


Soupisy map a plánů Prahy

Česká společnost zeměvědná se v polovině devadesátých let 19. století rozhodla zasadit o záchranu starých map a založit velkou centrální mapovou sbírku. Její iniciativa souzněla s podobnými snahami o záchranu map tak, jak se později objevily například ve výzvě IX. sjezdu geografů, který se uskutečnil roku 1908 v Ženevě. Výzvy k dobrovolnému odevzdávání starých map či alespoň k jejich evidenci byly ale v první fázi spíše neúspěšné. Jedinou větší sbírkou starých map tedy zůstávala sbírka v Muzeu Království českého.

Na přelomu 19. a 20. století byly základní informace o mapách českých zemí známy z prací jezuity Bernardina Erbera, který se kriticky v roce 1760 vyrovnal ve svém nedokončeném spise s dílem Bohuslava Balbína, z úvodu k prvnímu dílu Schallerovy Topografie, Dobrovského studie v Materialien Josepha Antona Rieggera a z prací statistika a geografa Josefa Erbena a Františka Dvorského. Z průvodce po Praze Julia Maxe Schottkyho, kapitoly o vedutách Prahy v knize Františka Xavera Harlase a několika drobnějších článků, publikovaných nejčastěji na stránkách Časopisu společnosti přátel starožitností českých nebo v Památkách archeologických, se vědělo o některých pražských plánech a vedutách. V rukopise zůstal pravděpodobně první český pokus o vědecké uchopení žánru veduty (kam v jeho očích spadaly i plány města) z pera Jana Quirina Jahna z roku 1794.

Jednou z odpovědí na výzvu České společnosti zeměvědné byl soupis plánů Prahy, který sestavil archivář Václav Vojtíšek. Soupis vycházel nejprve časopisecky, v roce 1912 byl publikován jako brožura (Staré plány pražské, Praha 1912). Vojtíšek vytěžil řadu pražských sbírek a archivů, z čehož je patrný dobrý přehled o fondech tehdejších institucí. Výsledky této náročné práce mírně snižuje fakt, že v soupise uvedl dochování jednotlivých titulů jen formou příkladů, nikoli vyčerpávajícím přehledem exemplářů. Omezení na pražské knihovny a sbírky způsobilo, že stranou zůstala vojenská mapování, katastrální mapy i všechny pro vojenské potřeby pořízené či z jiných důvodů ve Vídni uchovávané plány. Zvoleno bylo geograficko-chronologické uspořádání (ovšem bez rejstříků). Soupis zahrnující 134 položek je rozdělen do sedmi kapitol podle jednotlivých částí Prahy a v rámci každé z nich chronologicky. Vojtíšek si uvědomoval nekompletnost své práce, přesto se jeho kniha stala na mnoho desetiletí jedinou veřejnosti přístupnou oporou při studiu a využívání starých plánů Prahy.

V roce 1951 obhájil na Univerzitě Karlově disertační práci s názvem Monumenta Cartographica Pragae. Příspěvek k historické topografii města Prahy se zřetelem k vývoji českého zeměměřičství Gustav Hofmann. Jeho práce nebyla jako celek ovšem nikdy publikována. Hofmannovi šlo „o pokud možno úplný soupis starých pražských plánů, které jest možno nalézti zejména v pražských archivech a museích“, vyrovnával se s Vojtíškovým soupisem ve smyslu nových objevů i bilance ztrát způsobených zejména požárem městského archivu v roce 1945, a se studií Jana Hofmana Obraz barokní Prahy. K tématu přistupoval v porovnání s J. Hofmanem s větším nadhledem a vývoj plánů Prahy zasadil – při znalosti prací K. Kuchaře a edice Monumenta cartographica Bohemiae – do kontextu vývoje kartografického zobrazení Čech, v potaz vzal jak mapy úřední – civilní (katastrální), i ty vzniklé pro vojenské potřeby – tak i soukromé. Hofmannův Chronologický soupis plánů čítá 263 položek a eviduje staré plány z necelé desítky institucí, chybí ovšem mnoho fondů a sbírek, v nichž se nacházejí rukopisné plány, neznal snahy o soupisy map a plánů koordinované Zdeňkem Wirthem a Františkem Roubíkem. Neznal dopodrobna ani problematiku katastrů a vojenských mapování a popisů krajiny.

V roce 1964 napsal Karel Kuchař krátkou, hutnou, ovšem spíše popularizační stať o vývoji pražské kartografie. Byla součástí sborníku textů o Praze určených učitelům (Staré plány pražské, in: Antonín Lippert – Antonín Bendl – Jaromír Janka (edd.), Praha: Sborník statí pro učitele, Praha 1964, pp. 50–56). Čtyřicet let starý Vojtíškův soupis je aktualizován velmi málo a autor vybízí čtenáře ke spolupráci, neboť Geografický ústav ČSAV údajně v polovině 60. let usiloval o soupis plánů. Osudy tohoto projektu ale nejsou známy.

Dosud jediný rozsáhlejší soupis map a plánů Prahy, ovšem omezený na 19. století, publikoval v roce 1974 Václav Hlavsa (Plány města Prahy a okolí 1801–1918, Sborník archivních prací 24, 1974, s. 137–259). Rozhodl se zpracovat období, které Václav Vojtíšek i Gustav Hofmann ve svých pracích ponechali stranou, zejména proto, že po roce 1800 dramaticky narůstá počet dochovaných plánů (soupis zahrnuje 1290 položek). Autor v úvodu zdůraznil výjimečné postavení plánu v rámci pramenů pro studium dějin města, zejména postupující urbanizace. O to více Praze takový soupis, který by zahrnoval období od 17. do 20. století, chybí.


© Historický ústav AV ČR v.v.i. 2018

Landscapes