|  


Královské Vinohrady



Prostor současných Vinohrad, předměstské obce z poloviny 19. století a města Královské Vinohrady od roku 1879, je na počátku 21. století součástí Prahy, konkrétně městských částí Prahy 2, Prahy 3, Prahy 10 a jen malým zlomkem Prahy 1 a Prahy 4. Na ploše 3,79 km² žilo v roce 2008 53 927 obyvatel, hustota činila 14 229 obyvatel na km². Z urbanizačního a krajinářského pohledu představují Vinohrady výraznou přeměnu zemědělské (původně vinařské) a posléze rekreační oblasti bezprostředně za pražskými městskými branami v pražské předměstí převážně obytného charakteru s dobře vybaveným městským centrem a zázemím (zejména s kostelem, divadlem, společenským domem, inženýrskými stavbami. Řemesla a průmysl se omezovaly na drobné živnosti, cukrovar, pivovar, elektrotechnické a potravinářské podniky, papírnu aj. Více než století vzniku, rozvoje a proměn této současné městské části Prahy dokumentuje množství písemných materiálů, map, plánů, vyobrazení, ale také názvosloví veřejných prostranství, které se vyvíjelo již po polovině 19. století a často přejímalo místní i pomístní zeměpisné jména půvabné krajiny za novoměstskými hradbami.

Na místě budoucích Královských Vinohrad se v nadmořské výšce kolem 235 – 255 m n. m. nacházely již ve středověku vinice s viničními lisy, jejichž rozvoj podpořil Karel IV. svými nařízeními, zejména z 16. 2. 1358. o zřizování vinic v okruhu 3 mil kolem pražských měst (asi 33 km při délce staročeské míle kolem 11 km) a rovněž nařízením o omezení dovozu cizích vín do Prahy z 9. 1. 1370. Rada Starého Města pražského od té doby jmenovala perkmistra hor viničních a nad územím vinic vykonávala soudní pravomoc. Zvlněná krajina budoucích Královských Vinohrad, zvedající se zvolna od západu k východu a na jihu prudce spadající k údolí Botiče (v pramenech též vallis vinearum, viniční údolí), se posléze začala nazývat Viniční Hory. Na mapě stabilního katastru z roku 1841 je uveden název katastrálního území Weinberge (Winice) – Vinice, které pokrývalo současný katastr Vinohrad a Žižkova. Ještě ve druhé polovině 19. století se zde nacházely zbytky vinic, pole, louky, zahrady a sady spolu s hospodářskými usedlostmi, restauracemi a letohrádky. Správně tato oblast náležela ke Kouřimskému kraji až do roku 1848.

Guberniální nařízení ze dne 13. 6. 1849 prohlásilo usedlosti na katastrálním území Weinberge (Winice) – Vinice jednu obec s názvem Vinohrady. Území nadále sloužilo jako rekreační a zemědělské zázemí Prahy. V letech 1849 (s platností od 1850) – 1862 náleželo do karlínského okresu v rámci Pražského kraje, po zrušení krajských úřadů v Čechách roku 1862 jen do karlínského politického okresu a od roku 1878 až po začlenění do Velké Prahy (1920 s platností od 1922) do vinohradského politického okresu.

Prohlášení Prahy za otevřené město roku 1866 signalizovalo nové stavební možnosti za hradbami, tedy i na Vinohradech a oživilo stavební ruch v těsné blízkosti města. 7. ledna 1867 byla obec pojmenována Královská Vinohradská obec, běžně nazývaná Na Královských Vinohradech. V roce 1875 došlo k rozdělení velkého území Královských Vinohrad na dvě části, Vinohrady I (od roku 1877 Žižkov) a Vinohrady II, které si ponechaly název Královské Vinohrady a roku 26. 9. 1879 se staly městem. Žižkov získal statut města v roce 1881.

Usedlosti postupně zanikaly, jejich pozemky byly rozparcelovány a nahrazeny zástavbou městského typu, stoupal počet obyvatel. Největší rozvoj Královských Vinohrad a Žižkova nastal na sklonku 19. a počátkem 20. století, kdy bylo postupně celé katastrální území směrem od Nového Města k východu zastavěno. Během stavebních prací se ulice s činžovními domy prolínaly se zbytkem venkovské krajiny. Zatímco Královské Vinohrady se staly městem úředníků, umělců a podnikatelů, na Žižkově s usadili především menší řemeslníci a živnostníci. Obě obce měly charakter sídel s převažující obytnou zástavbou, na rozdíl od Smíchova, Holešovic-Buben, Libně a Karlína, které se kolem roku 1900 profilovaly jako průmyslová centra. Podle sčítání lidu v roce 1921 měly Královské Vinohrady rozlohu 3,7 km² a 83 367 obyvatel. K 1. 1. 1922 byla města Královské Vinohrady i Žižkov začleněna do Velké Prahy jako městský obvod Praha XII.

V roce 1949 byly Královské Vinohrady rozděleny mezi obvody Prahu 2 (menší část) a Prahu 12, roku 1960 mezi Prahu 2, Prahu 3, Prahu 10, Prahu 1 (pruh mezi pravým a levým proudem severojižní magistrály na horním konci Václavského náměstí) a Prahu 4 (trojúhelník mezi železničními tratěmi v místě křížení s Bělehradskou ulicí). V roce 1968 byl zrušen název Královské Vinohrady a nahrazen jménem Vinohrady.


Před vznikem katastrální obce Vinohrady

Fenoménem krajiny budoucích Vinohrad se staly vinice a později hospodářské usedlosti s rozsáhlou zemědělskou výrobou, letní sídla a letohrádky. Od 2. poloviny 14. století obklopovaly vinice s viničními lisy Prahu jako zelený pás za středověkými hradbami, zakládané ve větším rozsahu zejména po nařízeních Karla IV. z let 1358 a 1370, kterými podporoval rozvoj viničního podnikání. Postupně vznikaly viniční usedlosti, zejména v prostoru dnešního Břevnova, Dejvic, Dolní Šárky, Košíř, Smíchova, Žižkova, Libně, Vysočan, Troje a Vinohrad, kde tvořily se svými pozemky téměř souvislou plochu; poměrně zvlněná krajina pozdějších Královských Vinohrad byla vinicemi hojně osázena. Na vyměření a osazování vinic, jejich majetkové převody, případné spory, obchod vínem a jeho kvalitu dohlížel úřad pražského perkmistra s konšely, součást městské správy.

Během husitských válek a třicetileté války byly vinice v okolí Prahy značně poškozeny. Armády, které Prahu za třicetileté války obléhaly, zejména švédská vojska, zničily stavení před hradbami a zpustošily obdělávanou půdu včetně vinic. Od 2. poloviny 17. století majitelé a nájemci usedlostí vinice zčásti obnovili, namísto mnohých však začali pěstovat obilí. Zvlněnou krajinu za novoměstskými hradbami zachycuje veduta Prahy od Folperta Ouden-Allena z roku 1685. Přestože prostor budoucích Královských Vinohrad je jen okrajovou částí veduty s topografickými napřesnostmi, dokázal autor zachytit charakter příměstské krajiny s roztroušeným budovami usedlostí a s jejich zahradami za pečlivě vykreslenými kamennými zídkami či vysokým zdmi (srov. obr. č. 6). Na vinicích a ve viničních domcích a různých přístřešcích se v době pobělohorské scházeli nebo ukrýval mnozí tajní nekatolíci.

Především v průběhu 18. století vyrostly na pozemcích usedlostí nové objekty, zpočátku spíše hospodářského charakteru, později i jako reprezentativní letní sídla a letohrádky. Při usedlostech se rozkládaly zahrady se skleníky, sady nebo chmelnice (srov. obr. č. 7). August Sedláček v Místopisném slovníku historickém Království českého z roku 1908 uvedl, že v 16. – 17. století se v okolí Prahy nacházelo 2000 vinic, roku 1729 jen 416. Mnohé z nich byly zničeny nebo utrpěly velké škody za slezských válek ve 40. letech 18. století i za války sedmileté 1756 – 1763. Obléháním Prahy a boji o město v době slezských válek i za války sedmileté však příměstské usedlosti s vinicemi utrpěly opět velké škody.

V roce 1783 byl v souvislosti s josefínskými reformami městské správy úřad perkmistra hor viničních zrušen a jeho povinnosti vykonávali úředníci komorní prokuratury. Území, spadající pod pravomoc c. k. viničního úřadu (nástupce úřadu perkmistra hor viničních) na katastru Vinice výstižně charakterizoval v roce 1844 Johann Gottfried Sommer v díle o Kouřimském kraji Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt (12. svazek, Kauřimer Kreis). Konstatoval, že pozemky ve správě uvedeného úřadu se nacházejí mimo jiné v Kouřimském kraji. Souvislou plochu tvoří především mezi Novou a Žitnou bránou (za novoměstkými hradbami). V malé míře jsou osázeny vinicemi, na většině zemědělské půdy leží pole, louky a zahrady. Pěstují se zde kromě vína všechny druhy obilí, pícniny, zelenina a ovoce, do pražských měst na trh se dováží zemědělské produkty a živočišné výroby.

Z výšinných prvků jmenoval Sommer vrch Žižkov (Vítkov) a Wimmerovy sady, kde se nacházela triangulační pyramida (stavba ve tvaru jehlanu, obvykle z dřevěných trámů, sloužící k zeměměřickým pracím – pozn. aut.), z vodotečí uvedl potok Botič. Na celém území katastru Vinice vyjmenoval 69 čísel (domů), podléhajících povinným soupisům, které patřily k farnostem ve vsích Olšany a Michle, a 169 obyvatel ("duší"). Číslo 69 však bylo dle Sommera spojeno s číslem 46 (usedlost Kravín, později Bál), proto August Sedláček jmenoval k roku 1843 jen 68 domů (samot).

Vinicemi procházely mnohé komunikace zemského i regionálního významu; po zbudování opevnění Nového Města pražského v letech 1348 – 1350 směřovaly především směrem k východu a jihovýchodu a řadu staletí zůstávaly relativně stabilní. Z Nové brány při Senovážném náměstí vedla pod jižním svahem vrchu Vítkova cesta na Moravu a Vídeň, z Koňské brány v horním konci Václavského náměstí mířily cesty na Kutnou Horu, Benešov a Tábor, z Žitné brány na konci Žitné ulice směřovaly cesty na jih a jihovýchod do Nuslí, Vršovic a Strašnic. Krajinu křižovaly také menší cesty mezi usedlostmi a spojnice hlavních zemských cest; jejich síť je pěkně patrná na mapě prvního vojenského mapování z let 1780 – 1783. Podél hradebního příkopu běžela od Slepé brány (Blinde Thor) stezka, vroubená ovocnými stromy. V první polovině 19. století se nazývala Filozofská podle studentů, kteří se sem chodívali učit do ticha a klidu přírody nedaleko města.

Řada usedlostí byla situována na jižních slunných stráních, svažujících se k Botiči, menší skupinu tvořily usedlosti v blízkosti dvou novoměsstkých bran, Koňské a Žitné. Ty se v koncem 18. a první polovině 19. století proměnily v centra odpočinku a zábavy obyvatel Prahy (zvláště Kravín-Bál, Kanálka, Pštrosska). Víno se ještě v první polovině 19. století na katastru Vinice pěstovalo při usedlostech Proutková, Švihanka, Šubrtka (obě na nynějším katastrálním území Žižkov), Křížovka, Štikovna, Feslová, Orlová, Hamáčková, Větrovka, Zvonařka, Kleovka, Horní a Dolní Landhauska, Vondračka a Folimanka (srov. mapový list č. 22, mapa č. 29). Vinohrady se prolínaly se sady a zahradami, z nichž mnohé budily již od konce 18. století zaslouženou pozornost a přitahovaly návštěvníky z pražských měst – např. zahrada Josefa Emanuela Canala z Malabaily zvaná Kanálka, Wimmerovy sady, Kravín, Pštrosska či bývalá vinice Sakrabonie (Sakrabonka).

Z přibližně tří desítek usedlosti, ležících v první polovině 19. století na současném katastrálním území Vinohrady, se dochovala pouze jedna jménem Vondračka (čp. 61) a dále část objektu Horní Landhausky (čp. 59) v areálu Havlíčkových sadů. Na místě několika usedlosti se nacházejí vily, převážně ze druhé poloviny 19. století. Ostatní usedlosti zanikaly s postupující urbanizací, zejména na přelomu 19. a 20. století (topografie usedlostí viz mapový list č. 4, mapa č. 10, mapový list č. 6, mapa č. 12 a mapový list č. 21, mapa č. 28).

Vondračka, pojmenovaná podle Hynka Vondráčka, majitele z konce 80. let 18. století, je jednopatrová stavba na půdorysu obdélníka se sedlovou střechou a drobnou dřevěnou věžičkou v klasicistním stylu, dnes památkově chráněna. Představuje typ starého viničního lisu ze 17. století, přestavěného v 60. letech 18. století majitelem Karlem Leopoldem Beptou, zámožným novoměstským měšťanem a znovu kolem roku 1838. Tehdy byla budova rozšířena, přistavěny chlévy a vybudována brána a příjezdová alej. Vondračka získala svůj klasicistní vzhled. Čtvercová věžička a vikýře na střeše dokumentují starší barokní podobu.

Kromě usedlosti Vondračka a části Horní Landhausky se z původních architektonicky cenných staveb dochovala kaplička sv. Rodiny, dnes vpravo pod Nuselskými schody. V roce 1775 ji na svých pozemcích nechal vystavět majitel Vondračky Karel Leopold Bepta. V závěti odkázal značné finanční prostředky na údržbu kaple a živobytí tamního poustevníka z náboženské družiny ivanitů s povinností sloužit mše za Beptovu rodinu. Kaple, drobná stavba na čtvercovém půdorysu s plackovou klenbou, byla bohužel přestavbou kolem roku 1900 značně pozměněna.

K oblíbeným a obdivovaným výletním místům za branami pražských měst patřila v prostoru budoucích Královských Vinohrad především zahrada hraběte Josefa Emanuela Canala z Malabaily. Rozkládala se podél severní strany dnešní Vinohradské ulice (dříve silnice, vedoucí od Koňské brány směrem na Strašnice, později zvané Černokostelecká silnice) cca od nynější Italské ulice na začátek náměstí Jiřího z Poděbrad. Šlo o jedinečné dílo zahradní architektury konce 18. století, které nechal hrabě Canal vytvořit na místě vinohradských usedlostí po roce 1782. Tehdy pozemky s budovami zakoupil od hrabat Kinských a v dalších letech připojil ještě několik sousedních menších vinic. Postupně vybudoval zelinářskou, ovocnou a botanickou zahradu a zoologickou zahradu.

Hlavní komunikační osu tvořila široká alej, která vedla od výstavné hlavní brány a byla lemována duby, kaštany a břízami. Kromě anglického parku zde bylo stromoví, květinová zátiší s kašnami a vodotrysky, miniaturní chrámky antických bohů, růžové sady a oranžérie, čínské pavilonky, voliéry s exotickým ptactvem, umělá jezírka, lávky a můstky, bludiště, poustevna, tedy vše, co vyžadovala skladba zahrady druhé poloviny 18. století. Aleje, cesty a stezky mířily jako paprsky k středu zahrady, kde stál pískovcový pomníček s nápisem: „Nejněžnější choti, matce a lidumilce“. Zahrada byla veřejně přístupna obecenstvu, později, snad po smutných zkušenostech s návštěvníky, jen na vstupenky. Z návštěvníků však Canal vyloučil Židy, možná z důvodu svého nepřátelství vůči hospodářskému rozmachu židovského obyvatelstva, a psy. Hrabě Canal věnoval svůj zájem také hospodářství, založenému po švýcarském vzoru v zadní části zahrady a botanickému výzkumnému ústavu. Roku 1811 zřídil v Kanálce pokusný cukrovar, organizoval pokusy zemědělské stolice pražské univerzity, přednášky a výstavy k problematice zemědělské výroby (od 1808).

Další majitelé zahrady, dcera hraběte Canala Josefína provdaná Pachtová a hrabě Georg Franz Buquoy nevěnovali po smrti Josefa Emanuela Canala (1826) Kanálce dostatečnou pozornost, ani péči. V polovině 19. století ji zakoupil snad pro spekulativní účely pražský bankéř a velkoobchodník Moric Zdekauer. Otevřel zahradu zcela veřejnosti a Kanálka s mnoha houštinami a neschůdnými pěšinkami se stala oblíbeným cílem procházek. Počátkem 30. let 19. století ji popsal Karel Hynek Mácha v povídce Marinka (Márinka): „Kanálská zahrado! tvá sláva znovu se zdvihá obživlými stromy; …Nad polouschlou travou širokých mezí zní melancholické bzučení večerních much; slunce zachází za temnozesinalý Petřín. Šumot zahradou se procházejících jen co dalekých hučení vod se nese večerním tichem. Bezoví a květoucí jasmín jakoby umírající sladce zavání, z jehožto stínu brzo slaběji, ba hlasněji se ozývají písně slavíka opěvajícího lásky žel…Vzdálené, prodloužené zvuky rohů lesních, zaznívajících z procházek Wimmerovských, kolébají se nad ními a večerní zvonění ze sto věží rozlehlé Prahy bije smutně v ucho mé.“ (Spisy Karla Hynka Máchy, Próza. Praha 1961.) Pozornost jí věnovaly i další významné osobnosti, Wolfgang Amadeus Mozart nebo Washington Irwing. Julius Seidlitz hodnotil Kanálku roku 1844 jako jedno z významných místo odpočinku a zábavy. Podle něj vedla cesta do Kanálské zahrady obvykle zahradou Pštrosska a dále buďto alejemi štíhlých topolů nebo ke hlavní budově kolem stolů a lavic v hlubokém stínu kaštanů. Pěšina po levici směřovala ke skleníkům a k malé botanické zahradě, kde se v létě konaly mimořádné přednášky o rostlinstvu. V roce 1854 navštívil Kanálku dokonce rakouský císařský pár František Josef a Alžběta, od té doby však stále více pustla. V 80. létech 19. století byla rozparcelována a na jejím místě vyrostly široké ulice s tří až čtyřposchoďovými nájemními domy (mezi Vinohradskou a Mánesovou k náměstí Jiřího z Poděbrad). Na přelomu 19. a 20. století nezbylo po Kanálce ani stopy.

Na začátku 19. století byly jihovýchodně za hradbami Nového Města pražského v místech tzv. Sahary založeny Wimmerovy sady. Baronu Jakubu Wimmerovy a jeho rodině patřila v prostoru Vinohrad v první polovině 19. století řada usedlostí, např. Kravín, Hamáčková, Folimanka, Kleovka, Kozačka, obě Landhausky, Orlová, Peruťka, Prkénka, Vondračka nebo Zvonařka. Jakub Wimmer byl zámožný muž, jmění získal mimo jiné jako stavitel pevnosti Terezín a generální zásobovatel rakouské armády. Sady zbudoval v letech 1800 – 1813 na místě zcelených pozemků několika usedlostí. Prostíraly se za Žitnou branou v krajině, zvané Sahara díky zpustošení již za třicetileté války, až za dnešní kostel sv. Ludmily. Uprostřed sadů na jejich nejvyšším místě stál hostinec, součást usedlosti Kravín (též Kyštol, později Bál), obklopený mohutnými stromy (cca roh dnešních ulic Francouzské a Budečské). Kravín přejmenoval baron Wimmer na „Saint Cloud“, nový název se však neujal.

Wimmmerovy sady zaujímaly poměrně velkou plochu a jednotlivé části měly odlišný ráz, louky, t.ř. „Prado“ se střídaly s topolovými či kaštanovými alejem, promenádami, vroubenými růžovými keři, ovocnými stromy, morušemi či s lesíky. Po jednom z nich zůstal údajně název místa a později domu na nároží dnešního nám. Míru a Anglické ulice Valdek (z německého Wald-Ecke, lesní koutek, zákoutí). Podle Hany Skočkové však pojmenoval dům ve druhé polovině 19. století jeho stavitel František Novotný, kterého inspiroval hrad Valdek v brdských lesích. Terénní terasy poskytovaly návštěvníkům Wimmerových sadů pohledy na Prahu z různých míst. Po Wimmerově smrti v roce 1822 sady postupně pustly, v 70. a první polovině 80. let 19. století byly zastavěny. Jejich hlavní, téměř rovné aleje ve tvaru velkého a menšího trojúhelníka s odbočkami ke Kravínu (Bál), se však trvale promítly do současného půdorysu města, zejména v místě dnešních ulic Anglické s Francouzskou, Bělehradské, Londýnské¨, příčně Jana Masaryka a Záhřebské a směrem ke Kravínu Slezské a Korunní.

V blízkosti Koňské brány v prostoru křížení dnešní Vinohradské a Balbínovy ulice se prostírala při Pštrossově usedlosti zahrada, zvaná též Pštrosska kde se v první polovině 19. století pěstovaly okrasné květiny – tulipány, kosatce, hyacinty růže, jiřiny nebo macešky. Odtud mohl návštěvník vstoupit vrátky ve zdi do sousední zahrady hraběte Canala. Původní usedlosti Křížovku a Paroubku koupili roku 1815 manželé Jan a Babeta Pštrosovi. Zřídili zde sad a park, parní i vanové lázně s četnými sprchami teplé vody, nad pramenem, který v zahradě tryskal, byl postaven klasicistní pavilon s kolonádou a restaurací. V polovině 19. století byla v zahradě zbudována divadelní aréna. Další z majitelů František Julius Heine (od roku 1872) nechal roku 1887 vystavět hostinec Heinovku, ostatní pozemky byly postupně zastavovány. K definitivnímu rozparcelování a zastavění zahrady došlo počátkem 20. století, část parcel byla začleněna do Riegrových sadů.

Cílem procházek byla také bývalá vinice Sakrabonka (Sakrabónie, Neubergová), v první polovině 19. století již téměř zpustlá. Vábila k návštěvě ty, jimž byla daleká cesta do Kanálky; vcházelo se sem za Koňskou branou po cestě vlevo, občerstvení skýtala hospůdka postavená na místě starého viničního letohrádku. V roce 1901 ustoupila stavbě nádražní rampy dnešního Hlavního (Wilsonova) nádraží.


Obec Vinohrady

Po roce 1848, kdy byla zrušena patrimoniální správa, měly být pozemky, spadající pod jurisdikci Viničních hor, přičleněny k nejbližším obcím – ke Karlínu, Hrdlořezům, Malešicím, Strašnicím, Vršovicím a Nuslím. Nestalo se tak a guberniální nařízení č. 86 ze dne 13. 6. 1849 prohlásilo usedlosti za branami Novou, Koňskou, Žitnou a Slepou za jednu katastrální obec s názvem Vinohrady o rozloze cca 7,85 km². Připojena byla též osada Olšany. 7. ledna 1867 byly Vinohrady pojmenovány Královská Vinohradská obec, nazývaná také Na Královských Vinohradech.

Správně scelené území bylo dosud jen skromně zastavěno usedlostmi a letohrádky a sloužilo stále jako rekreační zázemí obyvatel a návštěvníků Prahy. Postupně zde vznikaly dřevěné divadelní arény, kryté i otevřené, kde se hrály lidové frašky a komedie, ale i výpravné hry, a staly se novými siluetami vinohradské krajiny. Ve Pštrossce byla otevřena roku 1849 aréna pro cca tři tisíce diváků, nazvaná Královské stavovské letní divadlo; působil zde jako dramaturg Josef Kajetán Tyl. Přestože v roce 1861 byla pro zchátralost aréna zbořena, nové divadlo nechal na stejném místě postavit v roce 1869 Pavel Švanda ze Semčic, tehdejší ředitel divadla v Plzni. Aréna stála, i když přestavovaná, v místě dnešní Vinohradské ulice čp. 35 až do roku 1910, již však jako Heinova aréna nebo též Německé letní divadlo Heinovka (od počátku 70. let).

Roku 1858 bylo v zahradě usedlosti Smetanka vystavěno Novoměstské divadlo, převážně dřevěné, pro asi čtyři tisíce diváků, kde se v zimě pořádaly mimo jiné bazary a maškarní bály. Na jeho místě vyrostlo nynější Smetanovo divadlo, novorenesanční stavba s z let 1886 – 1887. V oblíbeném Kravíně založil divadelní arénu Josef Emil Kramuel roku 1868, v roce 1877 ji převzala společnost Jana Pištěka, ale chátrající budova musela být v roce 1882 uzavřena. Vzápětí Pištěk zbudoval na stejném místě Letní divadlo na Královských Vinohradech, které bylo roku 1893 rovněž strženo a divadlo se přestěhovalo do nové budovy zvané Pištěkova aréna (Pištěkárna) na rohu Slezské a Kladské ulice, kde stálo až do 30. let 20. století. V roce 1869 přibyla Aréna na hradbách v místě dnešní budovy Národního musea, zanikla však roku 1875 při bourání hradeb a divadlo bylo přeneseno do nové budovy v názvem Národní aréna poblíž Pštrossky, kde se hrálo až do roku 1890. Nové české divadlo stálo v místech dnešní kavárny Demínky na rohu Škrétovy a Anglické ulice – poslední představení zde bylo v létě 1885. Pak muselo ustoupit dalšímu zastavování vinohradského území. Mezi ulicemi Římskou, Škrétovou a Rubešovou stálo v letech 1875 – 1880 divadlo Teatro Salone Italiáni, zvané Averino.

Spolu s hostinci, kavárnami a ozdobnými zahradami vytvořily divadelní arény z Vinohradské obce půvabné místo k odpočinku i zábavě. Osobní svědectví o vinohradské krajině 60. let 19. století podala spisovatelka Tereza Nováková v povídce „Jarní proudy,“ nalezené v její pozůstalosti a otištěné ve Zlaté Praze roku 1916. Hrdinka povídky se vydala s otcem a bratrem do Kunratic na výlet. Prošli Žitnou branou, naproti níž v budce na počátku prášivé nuselské silnice rovnala babka své zboží: „Na silnici bylo ticho, dnes v jitro dne svátečního jelo tu málo vozů nákladních, na polích prostírajících se vlevo až ke kamenným a dřevěným, hojně úponkovitými rostlinami obtočeným plotům zahrad četných letohrádků, vlnilo se obilí a kvetl i zrál hrách. Vpravo vinula se Filosofská stezka a pokračování její Višňovka, přístupný a návštěvě obecenstva, hlavně dětí s chůvami, přizpůsobený to příkop hradeb od Žitné brány až skorem ke Karlovu. Na mokřinách v příkopě, porostlých hojně pampeliškami, houpaly se lehké páry, pod morušemi a třešňovými stromky bylo dosud prázdno, leda že si některá hokyně z Nuslí, Pankráce neb Michle tudy nadešla. Na hradbách nade střílnami, v nichž si vrabci hráli na schovanou, procházel se tu tam voják strážce… došli Nuselských schodů při letohrádku Bellevue, jehož roztomilá zahrada o vyhlídce, vskutku pěkné, byla zcela krátký čas jako restaurace přístupna obecenstvu.“

V krajině za hradbami se po polovině 19. století začaly budovat také honosnější vily v historizujících stylech, obvykle na pozemcích původních usedlostí. Mnohé z nich měly ráz vyspělé vilové architektury, která se v této době vyskytovala např. v Bubenči (vila Vojtěcha Lanny aj.) – topografie vil viz zejména mapový list č. 6, mapa č. 12). Zatímco Seidlova vila z roku 1857 dokládala svým zevnějškem přežívání pozdního klasicismu – byla založena jako přízemní dlouhé stavení se zdůrazněným středním rizalitem, ukončeným trojúhelníkovitým štítem – Peruťka, obklopena pěkným parkem s pavilonkem a krásnými vyhlídkami, byla typem italské renesanční vily s hranolovitou věží, který ovládl třetí čtvrť 19. století jako ideál.

Výjimečnou stavbou nejen na Vinohradech, ale v celopražském měřítku, byla Grébovka. V roce 1870 získal usedlosti Horní a Dolní Landhausku průmyslník Moric Gröbe. Část vinice a zahrady již proměnil v sady jeho předchůdce Josef Lumbe. Na místě Dolní Landhausky nechal Gröbe v roce 1871 postavit dvoupatrovou novorenesanční vilu, v prostoru Horní Landhausky zbudoval v letech 1871 – 1888 ve stylu italské renesance své letní sídlo, vilu, nazvanou Grébovka a nechal upravit i její okolí.

Projekt celé stavby včetně zahradních úprav vypracoval architekt Antonín Barvitius, obdivovatel rané italské renesance. V jejím stylu navrhl také terasy na svahu pod vilou se stezkami, osovými průhledy, viničním altánem, grottou s fontánou se sochou Neptuna Bohuslava Schnircha, stráň osadil révou. Architektonická výprava dvoupatrové vily s portikem, balkony a loggií byla jednotně navržena – na výzdobě se uplatnili čeští i italští umělci; v interiérech mimo jiné Josef Schulz. Při terénních úpravách bylo přemístěno množství zeminy a kamene, odkopána skála, navezena úrodná půda, např. z polí, kde se stavělo nádraží Františka Josefa (Hlavní, Wilsonovo), ale i balvany křemene z lomů v Ďáblicích. Roku 1905 zakoupila vilu vinohradská obec, 1945 byla poškozena náletem spojeneckých letadel. V současné době je celý komplex Grébovky citlivě rekonstruován a patří k perlám příměstských villegiatur druhé poloviny 19. století v blízkosti Prahy.

V roce 1866 byla Praha prohlášen otevřeným městem a brzy poté začalo bourání pražských hradeb. Příměstská krajina za hranicemi Nového Města se stala ideálním místem pro rozvoj stavebního ruchu. K několika nájemním domům, které se za hradbami objevily v již v 60. létech 19. století, rychle přibývaly v celých blocích nové. Bytová zástavba rostla zpočátku při hlavních komunikacích, v 70. létech vznikala uliční síť, tvořená ulicemi Jungmannovou (původně Říčanská, pak Černokostelecká silnice, nyní Vinohradská ul.), Havlíčkovou (nyní Bělehradská), Hálkovou (Londýnská), Vávrovou (Rumunská), Tržištěm (Tylovo nám.) nebo v jihovýchodním cípu bývalých Wmmerových sadů (nové ulice Wimmerova/Jana Masaryka a Palackého/Anglická a Francouzská) – srov. mapový list č. 21, mapa č. 28. Mnohem rychleji však obytné domy vyrůstaly v prostoru budoucího Žižkova.

Výstavba se řídila regulačním plánem starosty Karla Hartiga, který pamatoval na vhodnou šířku ulic, na sady i náměstí. Nájemní domy z doby první stavební horečky v 70. létech 19. století nebývaly vyšší než dvoupatrové, teprve později přibývalo tří i čtyřpatrových. Mezi obytnými domy běžné architektonické úrovně a kvality vynikal rodinný dům sochaře Bohuslava Schnircha (Mikovcova ul. čp. 548) z roku 1875, vystavěný podle projektu Antonína Wiehla a Jana Zeyera v novorenesančním slohu se sgrafity a sochou Merkura na kašně ve vestibulu (od Bohuslava Schnircha).

Velkým projektem, zasahujícím na pozemky vinohradské obce, bylo vybudování nádraží Františka Josefa (později Wilsonovo, Hlavní) v letech 1869 – 1871 jako součásti železničních tratí a nádraží pražské aglomerace. Původní novorenesanční budova architektů Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia byla přestavěna počátkem 20. století v secesním stylu Josefem Fantou. Součástí výstavby byl vinohradský tunel v délce 1145 metrů se severním portálem u nádraží a jižním poblíž usedlostí Zvonařka a Horní Perucka.. Stavba tunelu patřila k nejnáročnějším v tehdejší rakousko-uherské monarchii. Prostor Vinohrad tak zůstal železniční tratí nedotčen. (Železniční i městskou hromadnou dopravu srov. mapový list č. 25, mapa č. 34.)

Správa vinohradské obce se po čase začala potýkat s nadměrnou administrativou i úkoly, spjatými s řízením obce a jejím rozvojem. Proto byla roku 1875 Královská vinohradská obec rozdělena na dvě části, Vinohrady I. (od 1877 Žižkov, městem od 1881) a Vinohrady II – (Královské Vinohrady, dnešní Vinohrady). Zatímco nerozdělená obec měla v roce 1875 566 domů s 23 130 obyvateli, Královské Vinohrady měly po rozdělení na 3,7 km² 235 domů s 8 935 obyvateli. Na dnešní Žižkov připadlo 331 domů se 14 200 obyvateli.

Na podzim 1875 se konaly první volby do obecního zastupitelstva v „nové“ vinohradské obci. Cílem zvoleného zastupitelstva se stalo přetvořit dosavadní obec v moderní město s prvky, významným a potřebnými pro jeho život: s radnicí, kostelem, budovami úřadů a škol, divadlem, sady, hospodářskými, sociálními a kulturními institucemi a objekty, s veřejnou dopravou a inženýrskými stavbami. Citlivě rozvržený půdorys města měly naplnit rovné, poměrně široké ulice, náměstí – centra obchodu, politického, duchovního i kulturního života, plochy zeleně, nahrazující zahrady, pole a sady bývalých usedlostí. Rok 1879, kdy se Královské Vinohrady staly městem, předznamenal další kroky k realizaci urbanistických plánů.


Město Královské Vinohrady

26. září 1879 byly Královské Vinohrady povýšeny na město. Od druhé poloviny 19. století do vzniku Velké Prahy 1922 (zákonem z roku 1920) vykazovaly (spolu s Žižkovem) nevýraznější růst počtu obyvatel v příměstských obcích. Počtem obyvatel se na sklonku 19. století staly jedním z největších měst českých zemích. V čele města stála řada významných představitelů, zejména starostů a členů obecního zastupitelstva. Prvním starostou obce ještě před jejím rozdělením a vznikem města byl v letech 1861 – 1864 Eduard Pštross, v čase dělení roku 1875 stavitel Karel Hartig. Po rozdělení obce na Vinohrady I. a II. se starostou Vinohrad II. (později Královských Vinohrad) stal Vilém Vlček na léta 1875 – 1885, který pro obec vykonal mnoho přínosného a v roce 1881 byl jmenován čestným občanem města. Ve výčtu výjimečných osobností na vinohradské radnici nelze opomenout starosty Jana Friedländera, Jana Prokopce, Josefa Víška nebo Aloise Bureše. Posledním starostou před spojením Královských Vinohrad s Velkou Prahou byl Jiří Pichl. Obecní zastupitelstvo dbalo na udržení českého rázu města, přestože ještě kolem roku 1875 byly vinohradské pozemky převážně v rukou německých vlastníků. Po vzniku města obec pozemky vykupovala, přecházely do českých rukou a názvy veřejných prostranství nebyly jako v Praze dvojjazyčné, německé a české, ale ryze české.

23. ledna 1890 udělil císař František Josef I. Královským Vinohradům městský znak, který se dočkal mnoha vyobrazení. V roce 1895 napsal o znaku Julius Janeček v práci Město Královské Vinohrady: „Poněvadž město nese název města královského, položeny zdi hradební v pole barvy zemské, červené, ku bližšímu pak označení charakteru města, jako města královského, připojena ku znaku koruna královská, jež však nebyvši povolena, byla zaměněna korunou obyčejnou, tak zvanou hradební. Poněvadž pak jednotlivá města mimo zdi hradební mívala ještě zvláštní svůj znak mezi věžemi, užito při znaku vinohradském nejstaršího známého znaku z pečeti král. úřadu hor viničných (z listiny ze dne 26. prosince 1426) t. j. sv. Václava, držícího po levém boku meč za jílec rukou levou, na jejíž rameni připevněn jest znak království Českého, pravou pak rukou větvičku révy s listem a hroznem.“ Městský znak se začal uplatňovat na průčelích význačných budov i v jejich interiérech.

Statut města zvýšil prestiž a přitažlivost Královských Vinohrad. Od 80. let 19. století stavební ruch výrazně vzrostl, město se ve vymezeném prostoru rychle rozšiřovalo, přibývaly nové ulice, náměstí a s nimi i jejich pojmenování (srov. tabulku „Názvosloví veřejných prostranství Královských Vinohrad“.) Přesto ještě v roce 1898 měly Královské Vinohrady z celkové plochy cca 370 ha 176,9 ha polí, 4,11 je luk, 78,23 ha zahrad, 2,83 ha vinic (sic!), 6,51 ha pastvin, 43,72 ha nezastavěné plochy a 57,15 ha neplodné půdy. Žádné lesy, žádné rybníky. Stavělo se v okolí nynějšího náměstí Jiřího z Poděbrad, které se po Purkyňově (nyní náměstí Míru) a Tylově náměstí stalo dalším centrem veřejného života. Výškové rozdíly byly v mnoha případech vyrovnány odkopáním zeminy či její navážkou (např. z Korunní ulice do nynější Vinohradské). Město se pyšnilo mnoha výstavnými budovami, převážně v historizujících stylech a secesních – radnicí, Novým německým divadlem (dnes Smetanovo), Městským divadlem na Královských Vinohradech (dnes Vinohradské), Národním domem, školami, Vinohradskou záložnou, Městskou spořitelnou, nemocnicí nebo tržnicí. Novogotický chrám sv. Ludmily na Purkyňově náměstí (nám. Míru) byl zbudován podle projektu Josefa Mockera v letech 1888 – 1893 a jeho silueta patří k symbolům historických i současných Vinohrad. V letech 1896 – 1898 vznikla v Sázavské ulici židovská synagoga, novorenesanční stavba, bohužel silně poškozená leteckým náletem 1945 – v roce 1951 byla zbořena. V roce 1885 získaly Královské Vinohrady vlastní hřbitov

Na jihovýchodním okraji města vyrostly koncem 19, a počátkem 20. století architektonicky zajímavé vily, především v Dykově ulici (dříve Moravská a Letohradská), v Hradešínské nebo Na Šafránce. Patřil k nim rodinný dům Jana Kotěry z let 1908 – 1909 (Hradešínská 6), vila Antonína Turka (Dykova č. 2), secesní stavba Aloise Dryáka (Dykova č. 6), vila Emila Kolbena, zakladatele elektrotechnického závodu ve Vysočanech, pozdější Českomoravské Kolben-Daněk (Hradešínská č. 1) z roku 1897, upravena 1914, původně novorenesanční vila z konce 19. století, projektovaná Antonínem Turkem a přestavěná Ladislavem Machoněm v letech 1926 – 1928 (Dykova č. 4) a mnohé další. Mezi Královskými Vinohrady a Žižkovem se zvětšovaly vizuální, architektonické a sociální rozdíly, na Žižkově se usazovalo převážně dělnické obyvatelstvo a bytová zástavba na svažitých pozemcích nedosahovala vinohradské úrovně; zatímco na Královských Vinohradech hledaly klidné místo k životu střední a vyšší měšťanské vrstvy – obchodníci, živnostníci, úředníci, lékaři, pedagogové, vědci, či umělci. Např. Ladislav Šaloun, významná osobnost českého sochařství konce 19. a první poloviny 20. století, vybudoval v letech 1908 – 1911 na nároží Slovenské ulice a nynějších Bezručových sadů sochařský atelier a později i rodinnou vilu.

Náhradou za zmizelou příměstskou zeleň se staly sady, udržované s velkou péčí. Prvním veřejným sadem byl sad na Purkyňově náměstí (náměstí Míru, založen po roce 1895), jeho podoba se však několikrát měnila. Na pozemcích usedlostí Nigrinka a Šafránka byl koncem 80. let 19. století zřízen Městský sad, zvaný též Růžové sady o rozloze 8 hektarů (od roku 1903 sady Svatopluka Čecha, od nichž se později oddělily dnešní Bezručovy sady). Roku 1896 byl veřejnosti krátce zpřístupněn park vily Grébovka s vinicí, definitivně pak v roce 1906 a po několika letech přejmenován na Havlíčkovy sady. Namísto zrušené Vozové (Saracénky), Kuchynky a části Švihanky a Kanálky vznikly po roce 1902 na ploše 11 hektarů Riegrovy sady a brzy se staly vyhledávaným místem odpočinku i zábavy nejen pro občany Královských Vinohrad, ale i sousedního Žižkova a blízkého Nového města.

Urbanistický rozvoj Královských Vinohrad zachytila řada plánů. Do první světové války byla plocha města téměř zastavěna, bývalé viniční usedlosti až na výjimky zmizely. Stále však zůstaly volné parcely, které po první světové válce zaplnily nové obytné domy, solitéry významných budov světského i církevního charakteru a další rodinné vily.

Vinohradské ulice byly zpočátku bez dlažby a bez osvětlení. Správa obce zřizovala provisorní přechody s ulice do ulice, sypala je škvárou nebo i dláždila, povozy je však opět brzy zaplnily blátem.. Na vinohradské bláto vznikl popěvek „Tam na ten Vinohrad, tam chodí každý rád, ať prší nebo ne, tam vždycky bláto je.“ Také známé Humoristické listy uveřejňovaly často vtipy o Královských Vinohradech, zvláště o jejich blátě. Od roku 1884 však byly ulice systematicky dlážděny, v rovině pravidelnými žulovými kostkami, na svahu řevnickým kamenem, a posměšky ztratily své oprávnění. Osvětlení zpočátku zajišťovalo 274 petrolejových lamp, od roku 1882 je vystřídala plynová svítidla. Obec pečovala rovněž o dostatek pitné vody. V roce 1882 byla postavena přečerpací stanice všeobecně nazývaná „Vodárna“ ve tvaru čtyřbokého hranolu. Fasáda byla členěna prvky novorenesanční architektury. Vodárna se stala jednou z dominant vinohradského návrší (o vodě na Královských Vinohradech srov. mapový list č. 24). Ve stejné době byla budována kanalizační síť. Dopravu zabezpečovala nejprve koňská dráha v péči Belgické společnosti a od roku 1884 probíhala Bělehradskou ulicí, Anglickou a kolem muzea (Národní muzeum). V roce 1897 zahájila dopravu elektrická dráha (srov. mapový list 25).

Obchod se kromě malých provozoven vinohradských živnostníků soustřeďoval na Tylově náměstí (původně nazývané Tržiště). Ve chvíli, kdy již nestačil velkému počtu venkovských trhovců, realizovalo město stavbu vinohradské tržnice na dnešní Vinohradské ulici (čp. 1200). Od roku 1903 do 80. let 20. století sloužila tržnice svému účelu. Před zbouráním ji zachránily aktivity Klubu za starou Prahu a roku 1994 byla rekonstruována. V Řipské ulici čp. 574 se od roku 1890 nacházely masné krámy, později byly zbudovány jatky s tržištěm naproti měšťanskému pivovaru v Korunní ulici.

K nejznámějším živnostenským firmám a továrním provozům patřily uzenářské závody, zejména První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antoním Chmel na Zvonařce (na místě bývalé usedlosti Zvonařka, založena 1894) nebo První česká továrna uherského salámu „Emka“ Em. Maceška, továrna uzeného zboží a konserv, vývoz pražských šunek a sádla (založena 1895, na Královských Vinohradech sídlila v Jungmannově ulici čp. 1254 – dnes Vinohradské – od počátku 20. století). Na Tylově náměstí sídlila od roku 1887 firma Josefa Beránka, která se úspěšně rozvíjela (tržnice, kavárna a restaurace, hotel aj. Továrna Orion na čokoládové výrobky měla počátky v dílně na orientální cukrovinky, založené na přelomu 80. a 90. let 19. století Františkem Maršnerem. Závod na nejrůznější sladkosti vznikl roku 1897 v Korunní ulici a 1901 se zaregistroval jako První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech. Značka Orion pochází z roku 1914. Vedle Orionky vznikl v roce 1893 na Korunní ulici Měšťanský pivovar. Na Královských Vinohradech působila ještě řada dalších závodů, potravinářských, chemických drobných strojírenských, na optické přístroje aj. Na sklonku 19. a počátkem 20. století byly založeny Dudovy elektrotechnické závody (po roce 1948 ČKD Stalingrad, později ČKD TRAKCE), Fuchsovy papírny, továrna Antonína Fialy na výrobu ventilátorů, mosazných armatur a později ústředního topení a Velkozávod materiální a medicinální drogerie Mr.Ph. Ladislava Květa. Do konce 20. století však všechny dosud existující provozy ukončily svou činnost.


Královské Vinohrady součástí Prahy

Pražská aglomerace se ve druhé polovině 19. století rychle rozrůstala, přibývaly průmyslové závody i obytné čtvrti, situované zejména v okolních obcích Karlín, Libeň, Holešovice-Bubny, Smíchov a ke konci 19. století i ve městě Královské Vinohrady. Objevovaly se návrhy na územně správní spojení Prahy příměstskými obcemi. Návrhy na rozšíření pražského teritoria představila např. městská statistická kancelář ve Statistice královského hlavního města Prahy z roku 1871. Obdobně se vyjádřil Spolek architektů a inženýrů v Království českém v roce 1873. V 80. letech 19. století se již uvažovalo o připojení Karlína, Žižkova, Královských Vinohrad, Vyšehradu, Nuslí, Holešovic, Bubenče, Dejvic a Smíchova, roku 1896 Libně, Karlína, Žižkova, Královských Vinohrad, Vršovic, Nuslí, Smíchova, Košíř, Střešovic, Dejvic a Bubenče. Královské Vinohrady, ale i jiné obce. spojení zásadně odmítaly, připojení k Praze se jim zdálo nevýhodné. Pražská městská rada dokonce hrozila Královským Vinohradům zastavením dodávek vody (díky tomu byla vybudována roku 1882 vinohradská vodárna v Podolí a 1891 vodárenská věž v Korunní ulici). Problémem byla rovněž domovní daň činžovní, která byla v příměstských obcích nižší než v Praze, nižší byly i jiné poplatky.

Teprve Zákon o sloučení obcí sousedních s Prahou č. 114/1920 Sb. ze 6. února 1920 s platností k 1. lednu 1922 přičlenil k tzv. Velké Praze, hlavnímu městu nového československého státu, nejen Královské Vinohrady, ale i mnoho dalších příměstských obcí. Královské Vinohrady se staly Prahou XII, při správní reformě v roce 1949 zůstalo jádro Královských Vinohrad Prahou 12 (číslováno arabskými číslicemi), ale malá část území připadla Praze 2. V roce 1960 pak bylo území Královských Vinohrad rozděleno mezi Prahu 2, 3 a 10, do roku 1990 dokonce mezi Prahu 2, 3, 10 a velmi malé části připadly k Praze 1 a 4 (srov. mapový list č. 19, mapa č. 26). Prvním starostou Prahy XII, Královských Vinohrad, se stal Karel Weigner. Počet obyvatel po roce 1922 mírně rostl, v roce 1930 (sčítání lidu) dosáhl 95 497 osob.

Ve 20. a 30. letech 20. století pokračovala na Královských Vinohradech výstavba dalších bloků obytných domů směrem k Olšanským hřbitovům a na jih od nich. Královské Vinohrady se tak propojily s Žižkovem. Nové rodinné vily, zejména ve stylu secese, kubismu a funkcionalismu, postupně zaplnily prostor severně od Ruské ulice mezi Bezručovými sady a vinohradskou nemocnicí. Z architektonického hlediska jsou cenným dokladem vlivu české moderny na bydlení v zeleni, inspirovaným ideály zahradního města a v Praze realizované např. na Ořechovce, Spořilově, v Bubenči a Dejvicích, v Zahradním městě, na Smíchově a na Babě. Např. v ulici Úzké č. 28 – 30 (čp. 1853, 1854, dnes ulice Bratří Čapků) si nechali Josef a Karel Čapkovi po roce 1920 vystavět rodinný dvojdům podle projektu Ladislava Machoně, v Chorvatské ulici č. 7 postavil roku 1925 zajímavou vilu Kamil Roškot apod.

K významných solitérním stavbám meziválečného období patří na Královských Vinohradech kostel Nejsvětějšího srdce Páně z přelomu 20. a 30. let 20. století od Josipa Plečnika (na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad) a sbor církve československé (Husův sbor) z let 1930 – 1933, vybudovaný v Dykově ulici podle projektu Pavla Janáka. Ve dnech pražského květnového povstání 1945 vysílal z Husova sboru pražský rozhlas. Pokračovala výstavba dalších pavilonů vinohradské nemocnice, z průmyslových staveb první poloviny 20. století lze uvést objekt čokoládovny Orionky z roku 1925.

V době nesvobody nesly Královské Vinohrady v souvislosti se zavedením německých místních zeměpisných jmen v protektorátu od roku 1940 název Königliche Weinberge. 14. 2. 1945 nálet letadel spojeneckých armád zničil 21 domů, velmi silně poškodil 41 objektů, silně 59 a lehce 1037. Zasažen byl kostel sv. Ludmily, židovská synagoga, Grébovka a mnoho obytných domů, zejména v okolí dnešní Vinohradské ulice. Královské Vinohrady byly z celé Prahy tímto bombardování nejhůře postiženy. V závěrečných dnech druhé světové války se na území Královských Vinohrad odehrávaly těžké boje o československý rozhlas.

Ve druhé polovině 20. století urbanistický rozvoj Královských Vinohrad (od roku 1968 jen Vinohrad) výrazněji nepokračoval. V posledních dvou desetiletích byly mnohé domy i vily citlivě rekonstruovány, některé areály přestavovány a využívány komerčně. Mnohé moderní objekty se staly součástí původní historické zástavby; zcela nově byl například vybudován obytný a komerční komplex v místě bývalého vinohradského měšťanského pivovaru, který vyhořel v roce 2000.

V roce 1993 se Vinohrady staly součástí městské památkové zóny Vinohrady, Žižkov, Vršovice. Tvoří rezidenční pražskou čtvrť, jejíž historie se datuje od druhé poloviny 19. století, ve smyslu urbanizačním cca od 80. let 19. století. Proměna zvlněné krajiny za novoměstskými hradbami v příměstskou obec a následně město se odvíjela především od zbourání pražského opevnění v 70. letech 19. století. Přitažlivost nezasídlené oblasti v těsné blízkosti Prahy rychle rostla. Obytný ráz vznikající zástavby nenarušovala železnice ani rozsáhlá průmyslová výroba jako tomu bylo v Libni, Karlínu nebo na Smíchově. Stopy původního charakteru krajiny před vznikem Královských Vinohrad se již téměř nedochovaly, přesto je lze nalézt na mapách, plánech a v názvosloví veřejných prostranství.


Eva Semotanová a kol.




Zkrácená verze úvodní studie otištěné v Historickém atlase měst ČR – sv. 19: Praha-Královské Vinohrady, Praha 2010.


© The Institute of History, Czech Academy of Sciences, 2023

Landscapes